Epilog ke knize črt.

Jak děcko byl jsem, v kraje svého mapu

já zarážel jsem řadu praporečků,

ne bitvy že v ní ryly ostří drápů,

a krvavou svou po nich táhly vlečku,

jen jako letem, kam mě nesly oči,

kde hřbitovní zeď u vsi hlásá: „marně!“,

kde mlýnské kolo v olšoví se točí,

a v pláních cvrček cvrčí jednotvárně,

kde svahy, lesy s milíři spí v tichu;

já stopu zahlíd’ veské dívky v trávě,

slech řeči sousedů, kdy hledí v líchu,

zřel stíny žití, jak vše rvou tak dravě...