EPILOG Z 1922

My žili a se lopotili

tvar lyrický dát prožitému.

Leč to, co nejprudčej jsme žili,

teď rovno kvítí sušenému.

Jen divíš se, že to vše kdysi

na slunci svítilo a vřelo,

že k hodům plnilo to mísy

a srdce že tím krvácelo.

Již nebudeme strun svých ladit

k milostným písním. Vyvětrají.

A srdce? Dává se jen hladit,

skeptické srdce po mumraji.