EPILOG Z R. 1905

Ve sklepení pod Městem v sešlých zdech

v běd Gehenně, nadějí na hrobech

v tak ponuré sešli se náladě

o lidské rokovat záhadě...

Čas kvapí, čas kvapí... Ta společnost

jak ve svých by touhách sobeckých mládla..

Co zákony, práva, hřích a ctnost,

co náboženství, co povinnost? –

Jen veteš, jež mocným do rukou padla...

Čas nenastal ještě svědomím hnout?

Svým hladem přes Hory zahouknout?

Řvát, udeřit syté přes opasky,

ty, co cit kradou bez citu, lásky?

Čas nenastal, v tlumený neblahý smích

aby se ubitých protest zdvih'?

Jen opaskům jedině možno se mstít:

ta kola, jež ženou vše, zastavit...

A čekat, pak čekat... Ovoce zraje...

Pak vyhnaní z výhod, vyhnanci z ráje

se rozejít světem... Vzbouří to klid...

Chcem jíst! chcem žít! chcem jíst! chcem žít!

Již kola se nepohnou... Z továren

z těch rozbitých a puklých stěn

zří divoká zloba zoufalství

a požárovým se čmoudem chví.

Je na polích mrtvo a v přístavním doku

pár vypleněných ční beden a žoků,

bodáky blýskají dlouhou řadou,

a hromada střelených obětí

v rtech zaťatých výhružný smích,

má prokletí...

Je po bouři ticho... A vlny se kladou

dřív rozbouřené neklidem,

jedna za druhou. Moc je zlem.

Kdo zlo sil, ten neklidí pokoje.

Kdo zbudoval moc, jde do boje...

Sta modliteb kněžských, sta voskovic,

sta výhrůžek a sta skutků černých

Moc chrlí, životů nešetříc...

Ve sklepení pod Městem, v sešlých zdech

v Gehenně bídy, snů svých na hrobech,

při světlech lidský soud táboří,

rty různých národů hovoří.

Ztrhané pláště a zedrané šaty,

kotníků zčernalé pěsti,

do rudé záře chumel ten svátý

ponuré zítřky věští,

divoké výkřiky pomsty a zloby

jakoby kopaly blízké již hroby

těm, kteří určeni mříti řadou

na lidu spáchanou zradou...

Postavy ztrávené vousů šedých,

černí í smělí, mladí, čel snědých,

jiskrných očí a pevných paží,

zcuchaných vlasů, slova již váží

rozvahou dávných bolestí,

vášnivých lásek po štěstí...

Postavy zvláštní... Práce duše

vyrvané strojům, bibli i knize,

vyrvané badání, jemuž tak cize

ozvěna lidství se ozvala hluše,

vyrvané drobným láskám lidí,

milenek snění a matek bázni,

postavy, budoucí dny jež vidí

v očistě činů, v krve lázni...

V noční ten bezpečný vzdálený klid

nejlíp se smlouvá revoluce,

druzi si podávají ruce,

hesla je možno vyměnit.

Hoří zrak, brvy svraštěny...

Ortel však dávno vyřčený...

Revoluce, jež ve dvou se snula,

vyrostla tajně, množstvím hnula...

Než padnou kostky... kdo že má mřít?

Na kterém z tyranů dřív se mstít?

Jsou postavy plné krve a hrůzy,...

kdosi se schovává před soudem luzy...

Někdo se bojí stínů zlých

v prázdných zamčených pokojích

a bojí se lehat, chodit se bojí

jak nemoci, která se nevyhojí...

Chvíle je vážná. Nikdo prý neví,

kdo a jak, na kom smýt ty své hněvy...

Někde se najde však dláždění rudé...

Kdo bude vraždit? A mřít kdo bude?...

Než osudí padne... kdo má jít

a na tyranovi mstít se, mstít?...

V posledním hrozném okamžiku

nevolno v kruhu společníků.

Než osudí padlo – stařec vstal

a upřímně tak se zpovídal:...

Stařec jsem slabý... A nevím sám,

zda se již k činu odhodlám...

Kdys tradice krotké z dětských let

táhnou mne za čin tak obrovský zpět...

Zbožně kdys otcem vychovaný

já jiného boha chtěl, jiné pány...

Stár jsem a vrací se úzkostný strach

k úvahám o věčných záhadách,

časem jak ďábel kdyby se smál

a v rozhodné chvíli mou vůli spial...

Jsem čistý, jsem věrný... Ale z činu

mé stáří již nesnese těžkou vinu...

Je zbabělé stáří... Však mlčet umí,

je zbabělé příliš a trochu lpí,

však určen-li budu, vše povinnost ztlumí,

když povinnost velí, tu svědomí spí...

A stařec když skončil, kdos mladý vzal

a vetchou mu rukou potřásal...

Je dobře. Hruď starci se zmatkem vzdouvá,

ne, – starce již nikdo nepřemlouvá...

Teď kdosi vstal z mladých... Černý vlas

se nad zrakem hluboko vpadlým třás'...

nos smělce a oko, v němž čin se tavil,

blesk odvahy myšlenku rozežhavil

a podivná síla pohybů, slov,

moc přesvědčení, hněv, syčící kov,

tón bratrský, vášeň apoštola,

vše sklepením neslo se, ztlumeno zpola...

A pravil: Vy smutní jste přišli v svět

jen člověka zříti krvácet,...

kdos v blátě ho vláčel a kdos ho štval,

na drobné zločince dochoval.

Ne láskou, jej do práce honili bičem,

on stále jen ztrácel a nenašel v ničem,

když duši mu zabili, v konec zla

se kněžská jich modlitba nalezla.

V tmě duši a tělo v nedostatku,

kdy bídní se dočkají mocných svátku?

My viděli bídné a bolest jich

je bolestí naší srostlou s námi,

a z výkřiků hrdel škrcených

nám blízký hlas ozývá se známý, –

hrůz představitel nám po právu

na dějinnou vyrůstá postavu,

a jeho vrah pro lidstvo činí víc

než tisíc světců a přímluvnic...

Tak pravil... A z řady, vyniklé jasem,

se zdvihá teď vyhublý mstitelův stín,

a monotonním, však pevným hlasem

čte obžalobu všech vražd a vin;

je dlouhá, až v dávné sáhá věky,

nad hroby se staví, zří v krve řeky...

Pak pracovníky a myslitele

se znakem utrpení v čele

na spravedlivý volá soud,

jenž musí se dnes již rozhodnout,...

dřív, dříve než vstanou odevšad

ti železných tradic vyznavači

a netopýři církví, vlád

a hazardní ti mocní hráči

se vším, co lidstvu možno dát,

co slíbit a co upírat...

Čte... čte... A řada známých jmen

ve věnci krvavém se snoubí,

z nich první mřít je předurčen,

je nutnou obětí té zhouby, –

a monotonním hlasem stále

to vyřkne jméno k smrti zralé...

Tu nezlomné hlavy Dantonů

a Caseriů a Robespierrů

nad prozřetelností zákonů

podivnou vášní hoří v šeru...

Pak ticho, mrtvo... Oheň plane,

a všichni jak před činem opilí

bez dechu čekají, kdo stane

se mstitelem všechněch za chvíli...

Před osudím postavy splývají,

jim kuličky v prstech se míhají

a zraky hru prstů stíhají,...

kdo předurčen bude, kdo vraždit musí...

Teď osudí padlo...

Hle, fanatik myšlenky... Student snad rusý.

On netrpěl dosud... a jasně se smál,

že všecky ty bolesti na sebe vzal,

ty minulé všecky a ty příští,

ty potoky krve, jež z padlých těl prýští, –

a jako by se světem vyrovnán,

všem ruce tisk', všemi objímán

a blabolivě, svůj zdvižen zrak

kams jiných světů do oblak,

tak promýšlel cestou ze sklepení

plán budoucích dějů v jasném snění:

třeba-li s něčím již ztroskotat,

jen velkým se činem to musí stát...

Pak vzpomněl si otce. Ten zlobně stával

kdys u stroje, vyjít ven k lidu si přával

a zahřmít tím, co v něm bouřívalo,

co za nocí zimavých se mu zdálo,

na slámě když tak léhal s ženou

upracovanou a přikrčenou

k dítěti rusému očí zlých

po otcově zlobě zděděných...

A fanatik myšlenky s nezlomnou vírou

bral chladivou nocí se podzimní,

na oblohu blednoucí, nesmírnou, širou

zřel, myšlenky stíhaje, světla v ní,...

pak svěsiv hlavu, v plášť zhaliv své ruce,

kams vkročil v úmyslu pevném, prudce

před bezlidných paláců olbřímy,

kde stromů řad smutně čněl do zimy...

Jak pusto... Jak ticho... Z těch asi míst

kdos vyvázne sotva zdráv a jist...