EPILOG

Když probírám se listy těmi,

ať čtu v nich pláč a žal, či smích,

ať cítím vůni vlastní krve

anebo květů třešňových,

mne nerozohní víc jich řádky,

sladkých a hořkých rýmů zvuk,

nevzbudí snů mých nesplněných

ni lásky mé bolestných muk...

To za mnou vše již mrtvo leží,

teď jinde zřím svůj nový cíl.

Ty verše zde jen hrobečky jsou:

na ten jsem růži položil,

na druhý hrstku fial zvadlých,

...třetí jsem minul docela.

Co na hřbitově? Z venku volá

mne žití hudba veselá!