Epilog.

Posvátné Iluse, Vám zpěv svůj naposled zazpívám nejvroucnější.

Jak v jitra červáncích, kdy poprvé jsem zřel života siluety,

jak v nocích zoufalství, kdy už jsem umíral v propasti nejděsnější,

tak jako dnes v triumfu svém, kdy bohů větší, jsem stanul u své mety –

Vy byly jste mi vším, mou modlitbou a krmí a vínem sílivým, z něhož jsem naděj pil.

Vás nikdy neztratím, ó ráje zjevení, a Vašich na křídlech dál k Slunci poletím,

(bych v jeho paprscích se skláněl pokorně, svou lásku, práci svou a dny své pozlatil,)

Vám, svaté iluse, svou ranní modlitbu v zbožnění uctivém oddanně posvětím...!

A kdyby ilusí jen byla víra má, kterou jsem zpíval teď a krví srdce psal,

tím bude slavnější mé velké vítězství, že štěstí našel jsem ve Vašem království;

a kdyby shroutit měl se v trosky truchlivé ten chrám můj vysoký, můj zářný Ideál,

jak oči zdvihnu k Vám ve prosbě vášnivé, ráj krasší dáte mi a větší bohatství!

A řek’ bych nějraděj, Vám svoji oddanosť jen prostičce, tak jak to cítí srdce mé: –

Já mám Vás tolik rád a při nás zůstaňte, až s duší drahou mi životem půjdeme,

o Vaši přízně dar a posvěcení dnů svých prosit budeme...!