Epilog

Ne, tohle není život, o němž pěly

naděje v představ žhavé orgii.

Čekal jsem vášně, jež by sopkou vřely,

a vysílení, která zabíjí.

Mdlobu a hnus mně láska vstřikla do žil,

lítosť, jíž marně ironisuju.

Svatebních nocí, jež jsem kdysi prožil

v svých předrážděných snech, teď lituju.

Se srdcí závoj nekles’ pod mou rukou,

jen sarkasmy se v slovech zablýskly.

Duše jak psi, jež pro zábavu tlukou,

před cynismem se do tmy přitiskly.

Na místo vzdoru ohněm planoucího

a zvonů v bázni hřmících na poplach,

viděl jsem skleslosť davu stupidního

žvýkajícího novinářský tlach.

Z divadel dvorních nuda vyhnala mne,

z promenád žebrající mrzáci.

Z chansonett laxních bída řvala na mne

a z grimass duše, která krvácí.

Doufal jsem v lásku, jež by sopkou vřela

a v něžnou přízeň duší citlivých,

čekal jsem vzpurná vzdorovitá čela,

a bujných retů rozpustilý smích. – –

Naděje lhavé duši otrávily

a zoufalství se vrhlo na sousto.

Jsem z těch, kterým svět podlamuje síly

a již se zříci ho přec nejsou s to.

Mé srdce divě životu se rouhá,

mé srdce divě život miluje.

Přes mrtvoly snů bolestná má touha

za novou fikcí v běh mne bičuje.