Epilog.

Když věsí se nám na paty zášť němá,

tím pevněj upřem zrak v to naše příští,

tím pevněj sevřem šik v tom zápasišti,

ať se všech stran nám hrozí anathema!

V tom boji úporném, jenž konce nemá,

v němž poctivá zbraň na nás nezablyští,

leč pomluva, lež, úškleb z každé strany –

v tom boji jenom kotví naše stany.

Jdem sice pomalu... ta chvilka v dáli,

kde celý národ s naší hrstkou spojen,

je pevný řetěz ničím nerozdvojen...

Však přece jdem... A to je právě pálí,

to drásá jejich každým svalem, nervem,

to v černém svědomí jich hryže červem!