EPILOG

V života moři, v hloubi, nad hladinou

pokolení jak vlny jdou a hynou,

přes jedno druhé vznoří se a dýchá,

to v bouři, jiné za rájského ticha,

a nechť se plavec pevným směrem chlubí,

přec to jen zná, co vidí od paluby.

Teď právě my jsme na palubě v pouti,

a proti nám se vlny v cestu hroutí;

nuž ke kormidlu, v zápas s jejich hněvem:

kdo mistr lyry, nechť je krotí zpěvem.

Byl jasný jara den, a ve přístavu

se kolébaly lodě v pestrém davu,

a barvy praporů co nápis věrný.

Já na tu vstoupil, na níž prapor černý,

nic netuše, že kolébkou té básně,

a ploul sem k ostrovu, jenž skvěl se žasně

jak démant, v knížecí zadělán žeslo.

Nám „dobrá víla“ zprovodila veslo.

Na břehu hejřil sem ve všech těch krasách,

jež sem tu pěl: v modravých kopců řasách,

ve stínu oliv, cypřiší a bezů,

v čarovném vzduchu, vlnek hravém řezu

v slavíčím tlukotu, jenž chvátil mocí,

ve vůni večera i v lesku nocí.

Tu zřel sem hradů šedé rozvaliny,

jak břečťan rozložil se v jejich stíny,

na jejich stěnách zpěvné rody ptačí,

a kdo tu žili, sotva pověsť značí.

Poznal sem ostrovanů hry a zpěvy,

dcer jejich krásu, mužů statné zjevy –

však co můj div zbudilo silným chvatem:

že vše tu přioděno černým šatem.

Tu jednou mládež v skotačivém reji

si vedla guslaře po obyčeji,

pak sedla s ním a hladila ho v skránu,

ždajíc: „Pěj o Milánu! O Milánu!“

Co stařec zpíval, znáte z této písně.

Však jeho oko zkalilo se přísně,

když vypočet’, jak Milán mezi všemi,

co žili kdy, svou zamiloval zemi:

jak ta mu nad život i duši draha,

jediným zřídlem rozkoší a blaha,

jak myšlením bdě nad ní, skutky svými

co čáp nad hnízdem s krčky mladistvými,

všech statků stanovil ji za dědice –

a dodal pak: „Takých nežije více!“

Když umřel, nezemřel. Nebť země celá

se za svým otcem v slzách roztápěla,

a že byl blaha země mocným zdrojem:

šat černý stal se navždy země krojem,

a s země lodí zavál prapor černý.

Kdož vtisk’ se mocněj v lidu soucit věrný?

Ta slova mocně jala duši moji;

myšlénky tlačily se v hustém roji,

postavy zašlé jako hudba hrály,

a než sem tušil, v zvuky písně tály.

Pak zřel sem, jak se totéž nebe klene,

však pod ním bratří rody pokořené,

viděl sem pýchu šlapat srdce lidu,

a sypat na ně posměch beze stydu,

až hněv i žalost zbarvily mi líce,

a volal sem: „Takých nežije více!“