Epilog.

Patř, mladosti! celém po obzoru

národní činnosti zbuzené,

od Šumavy neproniklých borů

až po háje Tater zelené,

od kapličky svatého Hostína

k rozvalinám padlého Ojbína

z našich hvězdic, jež se v novém lesku

zatřpytily slávském na nebesku,

žel! už hvězda za hvězdou zhasíná,

bystré oko za okem umírá,

ret věhlasný za rtem se zavírá,

srdce za srdcem se k hrobu sklání

v časném pro nás dokonání.

Aj, když od temena Bílé hory

obzíráš kol Zábojovým zrakem

kraje naše, luhy vše a bory

zahalené mlhami a mrakem,

zda tvé srdce neplní se bolem?

netají se jazyk tvůj a dech?

nermoutíš se od stran ode všech,

že ty kraje krásné vrchem dolem,

kdež jsme dávno byli domovem,

stát se mají naším svatým polem?

naší slávy němým hřbitovem?

Pomni ty života jiskro mladosti!

Tebe láska matky nepěstuje,

by tvé od ní zulíbané rámě

chystalo jí věčné lůžko v jámě,

aniž otec tvůj se podrobuje

tolikerým křížkům časnosti,

bys mu, až odloží těla tíž,

dala na hrob jen památky kříž,

ale jinak abys zapoměla,

proč materská láska nocmi bděla,

proč tě otec nazval synem svým,

když tě otcův dařil jmenem ctným!

Jako chasy zpěv, jenž rozjařívá

utlumenou mysl starcovu,

a v mdlé srdce plesu plamen vlívá,

tak života tvoříc obnovu:

budiž i ty, rodná mládeži,

ty otcovských snah pokračování,

leč s rozumu bystrou otěží

v velkém člověčenstva povolání.

Rád se s tebou večer poraduji

při pohádkách o budoucím štěstí,

rád i zpěvem, jež tvé srdce pěstí,

stárnoucí své srdce omlazuji.

Jako otci věkem vadnoucímu

nový život jeho synů zdárných

novým bývá zdrojem života:

takž, mladosti! jsou tvá jarota,

zraků plamen, rozkvěty snah švarných

živitelem srdci chřadnoucímu,

aby v této neradostné době

užuž v pustém nedomřelo hrobě.

Žhoucí mělničinou plňte číše,

slavný budu píti přípitek:

Na zdar naší světosáhlé říše

žij, mladosti! žij náš nový věk!

I ač tiché hrobky smutným slovem

v srdci budí žaly tesklivé,

nechať listí šumící nad rovem

v duši seje stíny truchlivé;

pahrbky, jež otcův kryjou kosti,

navštěvujmež, druzi mé mladosti,

zeleným když jara příkrovem

odívá se rovek za rovem.

Námť hrob není buditelem smutků,

než korunou zdejších dobrých skutků,

jež co hvězdy památky se skvějí.

Už se naše hroby zelenají:

k hrobům, k hrobům, věrní druhové!

i nad hroby jarní vánky vlají

a vyrůstá kvítí růžové.

Hle, jak pučí z hrobového lůže

lásky kvítí, uzardělá růže,

a květ modrý sladkých pomnění –

příroda tak slaví vzkříšení!

Hroby ty a jejich spáče znáte,

v přátelském je srdci svém chováte,

je a jejich skutky blažené,

konané pro blaho tušené.

Každý hrob, v němž srdce věrné dřímá,

nechať věnec růžový objímá!

každý hrob, v němž bystrá hlava skryta,

nechať zdobí z myrty kytka svitá!

a těm duchům, jižto z hvězdné výše

jasně hledí do pozemské říše,

rozžíhej své lásky pochodnice,

i radostné slaviž radunice,

mladosti ty květná, růžová,

ty jsi naše slavnosť májová!