Epilog.

Tam vysoko mi řekla nebesa

i v jemné cloně mlhy celá zem,

purpuru zář, jak padla do lesa,

údolí kouzla čistým obrazem,

slavíků píseň, horských tišin květ,

že milovat mám svět!

Tam vysoko mi řekl bystřili šum

a život dole v síti drsných cest,

těch klopot, žalů, radostí a dum

a na vše němá, zlatá sprcha hvězd,

tam osten vryt, tu růže půvab vset,

že milovat mám svět!

Tam vysoko mi řekl okamžik,

jenž pohledět mi v hloubku žití dal,

paprslek lásky, jenž mi v srdce vnik,

měsíce srpek, jenž mi v oči plál,

vzpomínek milých celý družný let,

že milovat mám svět!

Tam vysoko mi řeklo srdce mé,

jež bilo s oddaností sudbě vstříc,

že růže své si každý neseme

a těžko soudit, kdo jich nese víc,

a byť mi svadlá nerozkvetla hned,

že milovat mám svět!

Tam vysoko mi řekl sám Pán Bůh,

že stojí za život pln běd i tmy

chvil čisté jasno, vonný jejich vzduch,

byť návrat kynul v boj a do přítmí,

za okamžiků teplo, zář a vzlet

že milovat mám svět!