EPILOG.

Za odpuštění prosím zdvořile,

ač-li jsem komu jel tu proti srsti;

vím, jsou to květy celkem zpozdilé,

co vyrostlo mi v chudé mojí prsti.

Však nechtěl kázat jsem jak v postille,

já chtěl se smát... Van obrací teď trsti:

Lkát budu, až mi plivnou po díle,

a smát zas vy se budete v své hrsti.