Epilog.

Ty, jenž nešťastníkům uchváceným

Dravým proudem Labe zbujnělého,

Byl jsi s knížetem nám drahocenným,

Z rodu našich králů dědičného,

Strážcem i podpůrcem připojeným,

Přijmi díky srdce upřímného,

Že jsi, – ne snad proudu nepaměti

Vyrval, – ne snad básníkovo jméno,

Ježto v českých srdcích uchráněno, –

Ovšem, že jsi schránku osiřelou,

Kde jest jeho tělu práchnivěti,

Uznalostí pro zásluhy bdělou

Na budoucí hledě pokolení

Vyrval z tiché tůně zapomnění! –

Jak sikulských vládař ostrovanů

Přátelsky se vědám propůjčil,

I své jméno chválou ověnčil, –

Dřív než otcem vlasti od občanů

Pro svou lásku k obci nazván byl, –

Když zrak jeho skoumavý a hbitý

Našel pod chrastím a trním skrytý

Syrakusského hrob měšťana,

Jenžto nedostihlou vědou svojí

Téměř sám i sám se opřel boji

Hrubě výbojného Římana;16

Jak se onen Quaestor proslavený

Hrobem Archimeda zavděčil,

Když naň pomník skvěle obnovený

Vítězného Říma nepříteli,

Na něhož rodáci zapomněli,

Znova postaviti poručil:

Takto vroucí díky Musiny,

Tak vřelejší díky otčiny

Jsou Tvým krásným podílem a věnem,

Že jsi na hrobě na opuštěném

Úctou k rodákovi vyjevenou,

Který k vlasti, k Muse nelíčenou

Plál milostí v srdci zasvěceném,

Uctil Slovan pěvce slovanského.

Ty jsa hoden věnce občanského,

Úctou básníkovi prokázanou

Poctil jsi též plémě nástupníků,

Kteří perutí svou odhodlanou

V řádě zpěvolibých zápasníků

Na vyšším snad stupni Krásy stanou,

Jehož dostihnouti nebožtíku

Nebylo již v podole tom přáno,

Snad pro jeho mládí nezkušené,

Neb že náhle bylo rozerváno

Pásmo života již natržené. –

Ctěte věštce Bohem nadšeného;

Onť neméně v říši duchů platí,

Nežli mudřec, jenž se myslí tratí

V hloubi oceánu hvězdnatého.

Jeho svobodný zrak tamo pne se,

Kam se nikdy filosofů hledy

Směle neodváží na výzvědy,

Ani smělý tubus nedonese.

Hle, tak básník zvěstným okem vniká,

Klíč kde smyslů lidských neodmyká

Brány duchův z těla vyzutých,

Pouty pozemskými neskutých!

Ctěte věštce Bohem nadaného,

Jenžto od srdce ke srdci pěl;

Ctěte zápasníka mladistvého,

Který básníkem se státi chtěl,

A že sám jen sebou jím se stane

Vám dokázal v básni odkázané.

Ctětež toho, kdo měl úctu vroucí

Ku výjevům ducha básnivého,

I kdo pomník lásky nehynoucí

Vložil na hrob pěvce nadějného!

Nuže živ buď zdárný synu vlasti

Pro blaho své i svých krajanův,

Zasloužené požívaje slasti

Zdaru milých těš se občanův;

A když z pozemské té nížiny

Pozdvihneš se jasným duchem zhůru

Do blažené tamo otčiny,

V hrobě zanechaje těla stvůru,

Budiž ujištěn, že v této době

Mnohá slza pro Tě poplyne,

Že i Tebe na Tvém vlhkém hrobě

Důkaz české lásky nemine,

A že mezi činy šlechetnými,

Jimiž oblažil jsi bratry živé,

I ten důvod citlivosti tklivé,

Kterou projevil jsi nad mrtvými,

Na posledním nebude skryt místě,

Ale u vděčnosti pamětlivé

Od Slovanů bude slaven jistě.

Jako útulný květ nezabudky

Rukou udělený milenčinou

Nad pěknější skví se nad květinou:

Tak i nad skvělejší Tvoje skutky,

Které v naší vlasti jasně slynou,

Ten Tvůj důkaz srdce citlivého

V této naší nesrdečné době

Nad důkazy umu hlubokého

Od potomků mladších bude Tobě

Výše pokládán pro vzácnost svou;

Osvětlí pak všecku slávu Tvou,

Jako vysvětlivky knihy dávné

Mysl vysvětlují klassickou,

Jako arabesky okobavné

Malbu osvětlují mistrovskou!