Epilog.

Když soky zniknuv velký Konstantin

v trůn zasednul a u byzantských vod

Řím nový vztyčil, v jehož mračný týn

kříž zatknul Kristův, jenž jak lodivod

říš jeho vratkou budoucnem měl vésti,

děl k sobě takto: „Do tmy mrtvých věků

svět starý klesá, suchou ratolestí

je pohanství a plísní na člověku.

Je zlatá, prázdná číš či dutá leb,

je vlna kruhu, v němž se stále vrací

duch lidský nazpět k svému východišti.

Klas jeho plný věků zářní ptáci

již dávno roznosili, nový chléb

ždá nový člověk, pokolení příští.

Nuž v rakev pohanství já slední hřeb

již vbiju, zrychlím pád, vše vichrem smetu,

co ještě zbylo z trosek mrtvých světů.“

A rozkaz vydán: Pobořeny chrámy

všech bohů buďtež, co tvář země hyzdí,

vše na prach zničte smolných věnců plamy,

kde netopýři bludů ještě hnízdí –

však sochy zlaté, šperky, drahokamy,

jež pohan zbožně snesl v svatyň kobě,

ušetřte zhoubou, ztavíme jich kovy,

a křesťanský jim dadouce tvar nový

jich užijeme k stánků božích zdobě. –

A stalo se, v prach ssutin, trosek střepy

se kácel věnec sloupů velkolepý.

Však v městě, před palácem Konstantina,

řad hromadil se drahocenných zbytků

pohromě ušlých: Zde tvář Venušina

prach země líbá, k Herkulovu lýtku

tam Zevs se tísní, onde zářné Músy

se žalem chvějí, tamo ze závitků

tors gracií, pln úžasu a hrůzy,

zří na trojnože delfské Apollon –

a dál a dále v směsi amfor, spon,

kantharů zlatých jiní bozi leží

v neladném zmatku, mohylou se věží

jak v bojišti, kde v nejpalnější seči

se nepřátele štíty střetli, meči.

A všemu lidu kázali kol kněží:

„Zde vizte sami, nicotná jak víra

po věky celé lidstvo kouzlem jala –

však čas ten minul, reka bohatýra

Bůh v Konstantinu vzbudil, jaro svěží

již táhne k nám a radost neskonalá –“

Byl césar potom oslavován hlučně,

kdy na fóru se zjevil, ale jednou

když potlesk utich’, vzkřiknul na něj zvučně

kýs mudřec řecký, Kanonaris jménem:

„Co předkův tvojich zářným bylo věnem,

ty mrháš, lupiči, však smrtí bědnou

se světa sejdeš –“ nedomluvil ještě

a kamenů jej zasypaly deště.

Sic zabit rouhač, ale hrozby hlas

zněl echem stále césarovým uchem,

však nejvíce, kdy bledé luny vlas

zem spící halil kouzla zlatou přízí.

I dnešní noc se ku vladaři sklání

strach věštby té, sen jako motýl mizí,

myšlénky divné velkých kladiv ruchem

ráz na ráz bijí v rozžhavenou skráni.

V noc vlahou chýlí se a dolů shlíží,

kde před palácem kupa těl se blyští

olympských bohů. Právě strží záře

tam luna padla, v sto se jisker tříští

paprsek každý, jako šelmy plíží

se podál stíny, krčí se a blíží,

poskokem divým přeletují tváře

soch nakupených – náhle césar vidí

tvar pevných postav, v stříbrné jak páře

se chvějí, rostou, ševel hlasů slyší –

toť sochy bohů se země se tyčí,

prach hanby střásají a noční tiší

sem k němu zvolna kroky svoje řídí,

již plní síň tak hlasně volajíce:

„Jak, césare, tvá snaha trpasličí!

jak směšné tvoje krtčí úsilí,

na věky zhasit naše zřítelnice

a nakupit z nás mrtvol mohyly!

Přes hlavu tvoji, časů vlnobití

plát neustane věčné naše žití.

Ty nevěříš? Vždyť totéž rozkaz praví,

jejž vydals proti nám. Co oheň ztráví,

až ruka tvoje do výhně nás vhází?

Jen vnější tvary, podoby se ztaví,

však hmota kovu čistá, nesmrtelná

netknuta ujde sirné tlamě zkázy –

Z ní křesťana zas ruka zbožná, dělná

tvar jiný zhněte, Otce, Syna, Ducha

či davy světců, apoštolů reků,

jimž lidstvo zase zbožné u pokoře

se klanět bude, dokud větev suchá

zas neupadne do tmy mrtvých věků

a nezaplane nového dne zoře.

Tak věky hynou podobou jen, tvarem,

však sama v sobě věčně trvá látka,

již nahromadil každý, novým jarem

idejí nových utváří se různě,

toť různé děti jsou, však jedna matka,

ten mečem vládne, vidmem ducha luzně

zas onen hrá, však stejný mají kořen.

Olympem mrtvým Kristus teprv stvořen,

však my v něm žijem jako řeky v moři,

jak slunce žáry v douzrálém víně,

jak otec v dítku, stříbro v zvonovině,

jež v směsi skryto jasné zvuky tvoří!“

Po noci této velký Konstantin

sloup na fóru dal vztyčit porfyrový!

Apollon z Troje zdobil jeho týn,

kol hlavy maje bleskný diadém,

v němž svaté hřeby tkvěly Ježíšovy,

jež s křížem Helena, máť césarova,

v Golgotě našla. – Takto s úpadem

starého světa zlatá doba nová

sdružena plála v svět.