EPILOG.

Jak anděl obrovský Jsi, Poesie, stála

Své ruce spínajíc kdys mojí nad kolébkou,

já tušil duši Tvou, jež hvězdami se smála,

a ve svých kadeřích jsem cítil dlaň Tvou hebkou.

V snech duše horoucích, když mřeme bez pomoci

a parnem života když na rozcestích hynem,

jdeš jako vidina, jež chví se letní nocí,

a ve stech výkřicích já musím za Tvým kynem.

Vím, hrob je úděl náš: ó, nesmrtelná Paní,

až přijde bílá Smrť, jež život z žil nám střebe,

ó, vezmi lidskou tvář, ať myslím v umírání,

že onu Ženu zřím, v níž pochopil jsem Tebe!