EPILOG

Mé umění je Tebou prozářeno

jak zlatým sluncem jitro v mladé kráse

a v rhytmech světla, zázračná Ty ženo,

Tvým velkým jménem šťastno zachvívá se.

Kam říše snů mých sahá věčně mladá,

mých písní jásot nazývá Tě paní,

tam ve své slávě slunce nezapadá

a božská Krása vůli Tvé se klaní.

V tu zlatou knihu nadšení a štěstí

snů vlastních touhu, již jsem s Tebou prožil,

jsem vítězně směl se Tvým jménem snésti,

bych Tebou velký k nohám Ti ji složil.

Dál z vůle vlastní zůstaneme ryzí

a vůle naše všechna pouta láme,

v mrak pod nohami banálnost nám zmizí,

jíž neznáme a kterou pohrdáme.

My obsáhnouti chtěli život celý

a životem svým jsme své smrti větší,

my matku Krásu pochopiti směli,

a všednost v poutech u nohou nám klečí.

Tak nedotknuté nízkostí a hložím

a velké láskou, která žhavě sálá,

mou poesií s uměním Tvým božím

nás v jednu bytost Krása požehnala.

Z tmy hrobů našich ona stíny plaší,

kam lehnem jednou v narcissy a růže,

a v zlaté knize mladé lásky naší

víc něhy zbude, než svět chápat může.