EPILOG.

V dnech podzimních, kdy venku lítě

do šedých oblak vítr pral,

u kolébky tvé, moje dítě,

já tyto tiché dramy psal.

Za jedné odpolední chvíle

tvé velké oči gazelí

se s pozorností v lístky bílé,

jež odkládal jsem, upřely,

a buclatá tvá ručka vzpřáhla

se po nich s touhou zvědavou –

a tenkrát bolesť, úzkosť náhlá

sevřela celou duši mou.

Ze slunných snů, mé hravé kotě,

jež pohádkou se zdají nám,

tys napřáhla se po životě,

po životě, jak já jej znám.

Tys natáhla tu ručku svoji

po malém lístku... za pár let

snad to, co nyní na něm stojí,

ty budeš musit vytrpět!...

A bylo konec mému snění

a zanikly mé představy –

a z péra v teskném rozechvění

se řinuly jen obavy!

A každý verš mě hořem schvátil

a každý děj vnik’ v srdce mi –

vždyť já bych rád tvou cestu zlatil

jen sluncem a kryl růžemi!...

Sám jakž takž hledím do své zimy

a s resignací znám vše nést

a nevzdychnu už nad dny svými:

ach, zde by měly růže kvést...

Já, vynesl jsem z vlnobití

prastarý sic, však dobrý štít:

jediná pevná moudrost v žití

je v prostém pojmu: žít, jen žít – –

než ovšem na hltavé vodě

z mé pyšné lodi zbyl jen vrak –

ta moudrosť s ostatním je v shodě:

mně vše vždy přišlo pozdě tak...

Jen pro tebe zas, moje děcko,

chci, prosím, žádám slunce svit,

jen pro tebe chci mít to všecko,

co sám jsem musil pohrobit.

A vím, že nebudu ti ani

než v prašné cestě věrný stín,

jde s tebou, ale neuchrání

tě před hořem a tresty vin.

Tvé drama, dítě... Býti ženou

už to znamená trpěti,

nad drahou její zachmuřenou

už Osud vyřkl prokletí.

Však já je budu s tebou žíti

své síly zbytkem, duší svou,

jež z očí tvých je povycítí,

kde rty tvé třeba nehlesnou.

A když z mé hlavy v hloubi země

už bude prach a popel jen –

tvůj každý povzdech sjede ke mně

a zažene můj hluchý sen.

Tak v dumání a stesku, muce,

v svých vzpomínkách a obavách

teď maně spínám chabé ruce

a zřím kams v nedostupný prah:

Buď kdokoli, ty nezjevený,

buď kdekoli tvůj věčný byt –

je v žití tom tak málo ceny,

však nech to moje dítě žít!