EPILOG.

Chudobný kostel na půvabné stráni.

Je chudobné i stádce Beránkovo.

Zde znělo kdysi tiché požehnání

i měkká útěcha i slavné slovo.

Krok lidí v rosách nenávratně mizí.

Stín minula se do kamene ryje.

Kdo chodí kolem mne, jsou cizí, cizí.

Tvou stopu cítím, Juro Tranoscie!

Snad ještě stejná šumí borovice,

snad stejný pramen vlaží zemi rodnou,

jak tenkrát, když šli věrní zpívajíce

Tvou píseň, pastýři, tu na rozchodnou.

Teď držím starou ohmatanou knihu,

ten kancionál, nad vše velký statek,

s ním, dědové, jste unesli svou tíhu,

sten otců utkvěl na nich, slza matek.

Neumím zpívat melodie jejich,

syn pozdních věků jsem už nalomený.

Nemám ten kahan, zhas mi ve závějích,

na cestách vypad’ poklad vzácné ceny.

Však přec mi dýchá plamenná ta víra,

jež lidskou třtinu na železo mění.

Je věčný řád, jenž nikdy neumírá,

a v něm je spása, v něm je zatracení.

Nad pomíjivým, kolotavým žitím

je Hospodin, náš soudce věčný, jistý.

Já jeho slova z písní starých cítím –

a musím políbit ty staré listy.

Krok lidí v rosách nenávratně mizí.

Stín minula se do kamene ryje.

Kdo chodí kolem mne, jsou cizí, cizí.

Tvou stopu cítím, Juro Tranoscie!