EPILOG.

Já z dómu vyšel a zřel opět sol!

Však menším zdálo se než lampa glorioly,

jak muška svítící ve hloubi aethru,

mdlejší než voskovice aureoly.

Jak mroucí v podzim bylo, nevyslovený

jak pěvec malé. Tam slnilo věčné

záření, kosmické to plání marnost bylo

a pomíjejícnosti maskou šálilo.

K zániku předurčené kdy, však stihlo přec

a zřelo, tiše stín se plíží za mnou – sláva.

Ta vyšla přec, vždyť Dante byl jí k boku.

Jak norny oko zřelo prosebně.

Lad zachoval by v pietě bard svojí

i rovnováhu. Míru pro nemíru.

Devotist slední, zřím, jest stejně ceněn.

Co zbývá? Vyzout Mojžíš jak sandály.

I vyšli jsme a v se i kol se zřeli

jak v noci šeř a stín inferna hvězdy...

A skončiv hovořivost důvěřivou

zřím, sol jak v pychu bledne, v tůň se stápí

kou, oko fauna jak slzící v nachu,

jak stříbrný glób vzchází pro Tvou patu,

níž zrůdnost bijíc, abys na něm plula

ve pleiad nymbu a sfér slávověnci!

Planeta zářná vnov pozornost křísí

a nítí mou. Zřímť, zlo níž se svíjí.

Zmij menady níž, patróno slnná,

jsi bytí i kultury symbol tragický

naší. Láká zájem k se, však vrací davu

v střet svoji pozornost. Je velkým žítí

tím timpem, paleontologie ať vzjásá.

I vděčím, prostoru ves cíp a nebe celé

že Tvého portraitu jest zářný gobelín.

A věčný. Vystižení lichotné, jest šperkem

nádherným aetru, srdce, Jehovy – Zána

pak šije jest nejumnější pro věk medaillon!