EPILOG.

Noc chladná jest a zamyšlená,

s radostí smutek zápasí.

Tu tam se mihne bludná žena.

Života bída stýská si.

Zkalené nebe níž se sklání,

oblaka těžká rozdrtí.

A hlavou zmítá rozjímání

o životě a o smrti.

Ulicí vlní se a zmírá

smích lehoučký a rozmarný.

Do zadumané noci zírá

bělavé okno kavárny.

Tam rodí se a otvírají

bolesti těžké, problémy.

Tam živoří a umírají

vyhublí hoši z bohémy.

Vnikají v tělo bídy ostny.

Zrak marně upřen do dáli.

A zatím měšťák bezstarostný

v svůj blahobyt se zahalí.

Jsou vyhaslé už města oči,

leč neúnavný jeho klín.

Ulička uzoučká se točí

do podezřelých klikatin.

Jak příboj mořský vře a kypí

života vlna jásavá.

V šantánech bují smích a vtipy,

smutné se srdce uspává.

Leč jinde šírý život pění,

neobsáhlý a bez masky.

Tam docházejí rozřešení

odvěké trudné otázky.

Tajemná probouzí se síla,

jež v země žilách kolotá.

Svatého slunce zář se vlila

v radostné jitro života.

Podivné touhy klíčí ve mně,

hoří mých mladých dvacet let.

A plodná otvírá se země,

zpívá a kvete boží svět.