EPILOG.

To duhou nezahrála krása oslnivá,

to v nejistotách vzklíčila má setba.

Mým krokům v kraji na cestách se stmívá

a na mých slovech leží těžká kletba.

Zde klekni, duše, v pokoře a slyš, jak z dáli

promlouvá k tobě milostně a sladce země.

Věřím, jak ti, kdož kouzlu jejímu se vzdali,

že pouze její krása vzpučet může ze mě.

Své krátké jaro zdobím každým jejím jarem,

bych v létě svém moh’ v živné plody zráti,

nezůstat příslibem, být skvělým darem,

žní plnou v slunci zahořeti na souvrati.

Vím, v práci dne má nesmí slábnout ruka,

a s vlastní slabostí svou musím zápoliti.

Chvěji se v rhytmu, jímž mé srdce ťuká,

a jeho láska ve tmách na cestu mi svítí.

Chtěl bych já znáti zaklínadla kouzelníků,

bych spoutal nepoddajnost hmoty živé

a dal jí vykvést v novém složení a vzniku,

až všechny rty by zašeptaly: dive!

A prudké světlo dne bych uspal magiemi,

svit luny soustředil bych nad jezera,

na jejichž březích v trávě, mezi liliemi,

sní mdlá a unavená rozkoš sterá.

Dech smrti z močálův i nový závan žití

bych v sebe vsál a změnil v růže vonné.

Pláč polibků, když v dálku nutno jíti,

spojil bych s výkřikem, jenž ve hlubinách tone.

A síla žhavých objetí a probuzení ze sna,

i strach, jenž s mrtvých stíny chodí,

vše sloužilo by mi jak květy svými vesna,

a jako myšlenka svou nejrychlejší lodí.

Ze starých vůní nové odeury bych složil

a ze slov zemřelých jas krásy nové,

a z jedů, jež bych vzpomínkami požil,

stvořil bych nápoj, který nesmrtelnost slove.

Však z cesty mé, kde touha slabá klesla,

se zvedá prach a s větrem v kole víří.

Dorostou křídla, která by mne nesla?

Snad orlí. A snad slavičí. Snad netopýří.