Epilog.

Já zpívám jen, že zpívat musím,

a protiven mi každý vděk:

bil Žižka se, že bít se musel,

a já jsem Žižkův potomek!

Já smáčím péro v srdce lidu

a píšu v knihu života:

a takž můj zpěv, jak zvykem bývá,

se v záři citův nemotá.

Však nechci lavřín, jenž rád zetlí,

chci život prostý, bez ozdob

a po vykonání ctných prací

jen klidný ve vlasti chci hrob.