Epilog.

Slavná chvíle!

nebe v lesku,

v květů síle

země hýří,

srdce ztichlo

ve svém stesku.

Na všem leží

klid a snění,

jak hrot věží

strmí v nebe

sladké mysli

pozdvižení.

Dál a dále,

výš a výše,

v jas se hale,

duch se zvedá,

noří se v ty

jasné říše.

Vyvanula

bolest jeho,

pohasnula

všecka touha

života v něm

pozemského.

Oheň jiný

hoří v zraku,

mizí stíny

z hloubi nitra,

jak se zdvihá

do oblaků.

Pořád užší

pruh ho dělí;

tuší, tuší

blízkost Věčna,

za sebou už

život celý.

Blíž a blíže

svého cíle

kotvu kříže

vroucně vrhá

do přístavu...

Slavná chvíle!