Episoda z bojů tatarských.

Na zelené stepi,

dálné, nekonečné,

jako babské klepy

město Kozelsk stálo,

jakých v Rusi málo.

Tatar ze všech stran

běhal kolem bran,

hrozil, žebral, prosil,

nabízel a nosil. –

Na druhý už měsíc

leží Tatar kolem

města toho polem.

Káně křikem děsíc

nad voji se míhá,

poletujíc k nebi.

Marně Batu útok

za útokem zdvihá.

Kraj se bělá leby,

luhy krví rudnou,

voje Tatar chudnou.

Hrdě ční a vlaje

s hradeb, ční a šumí

rudý prapor v kraje:

„Ajta! naši volnost

Tatar neutlumí.“ –

Ranní zoře, mladá

zemi pocel sýlá.

Ejhle! Ejhle!

Rudý prapor padá

a korouhev bílá

nad hradbami duje

a smír oznamuje.

Přišly ženy k chanu,

stanou v jeho stanu,

hluboko se koří

a tak zahovoří:

„V moc tvou, cháne, kladem

kostely a domy,

vinice a stromy,

vše, co ještě ladem

jako pustka leží,

co se hýbe, běží,

leze, stojí, teče

a vše, co se toho týče.

Zde jsou naše meče,

zde jsou od bran našich klíče,

jenom jedno v moci

naší není: muži,

klatí nevěrníci,

zrádci, svatokrádci,

draci, vlkodlaci,

co vše, těžko říci.

Nechal každý druži,

s kterou živ byl posud,

ať s ní zahrá sobě

v nejkrutější době

jakýkoliv osud

a prch’ ze tvých léčí

tajně do bezpečí.“

Diví se chán, žasne;

dosud, co táh’ Rusí,

s muži jednat musí.

Ptá se jenom zběžně:

„Jak se vede kněžně?“

„Holubice sirá,

ach, ta hořem zmírá!

Milovala chotě

a ten ve vší psotě

oklamal ji nyní

jako jiné jiní.

Žel! kdo z šťastných lidí

bílá ňádra vidí

žalostí se dmouti,

musí povzdechnouti.

Žel! kdo vidí v líci

její růže schnouti,

musí povzdechnouti

a si v duchu říci:

Škoda, že vám, růže,

zima stele lůže.“

Zarděly se tváře

Batu chána lháře

a již vidí v duchu,

jak ji líbá spící

do zardělých lící

a jak v vonném vzduchu

vlají zlaté vlasy,

vidí tmavé řasy,

vidí, jak se točí

hněvně k němu oči...

Velí vojsku vstáti,

na pochod se dáti.

Hnal se vojska příval

městem jako pouští;

kde kdo ještě zbýval,

skryl se, jak pták v houští.

A byl večer. – V trávě

ulehají voje,

připravují svoje

hody jídla, lásky.

Však v paláci právě

s vůdci svými Batu chán,

tatarského voje pán,

pije, hody slaví,

bouří, ječí, jásá,

vychloubavě praví,

honosivě hlásá:

„Vyletěli ptáci

z proklatého hnízda,

a má lehčí práci

pěchota a jízda.

Nastelte mi růže

v damaškové lůže.

Spáti chci dnes něžně

při spanilé kněžně!“ – –

Půlnoc asi táhla.

Kdybys vstoupil znáhla

do síně v střed hodů,

snadno místo vína

líti můžeš vodu.

Spánek víčka spíná

a chán vínem zpojen

a chán láskou zkojen,

místo kněžny bábu

v loktech mocně třímá,

dovádí a dřímá.

Nevím, jak mu chutná

při polibcích rmutná

barva karmínová...

Toho věru škoda,

že má episoda

nemůže již líčit,

jak cár vtrh’ a druzi

z úkrytu a skrýše

v síň a z místa lásky

děsné místo hrůzy

učinili. – Kolem

řeka krve teče,

naplňuje číše,

kolem jiskry meče

padají a planou,

štíty tady zvoní

Tataříkům hranou.

Prchá Batu chán,

cár ho s voji honí

přes daleký lán.

Prchá – Tatar síla

prchá, stepí domů

a na Kozelsk sýlá

v duchu tisíc hromů. –

Blázen chán kul zrady,

mořiti chtěl hlady.

Co vyřídil zradou?

Blázen! Tloukl bradou

o kamenný kámen

a bil hlavou zmámen

o dubová vrátka

a pak dostal zkrátka

vázaného k svátku,

bití na památku.

Přes daleký lán

prchá, prchá chán – –

Dojel v Ordě svého města

a tu ptal se v strachu:

„Pověz ty mně, brachu,

kudy v město moje cesta?“