EPISODA.

Jásalo slunce, oblaka i země

a voněl vzduch, jak plný zralým vínem.

Zmíralo na rtech, co klíčilo ve mně,

a šli jsme tenkrát sami tichým stínem.

Byl na pohled den prosycený vášní

a přece něco jak by zasténalo

kdes’ v prsou mých. – Šli blízko lidé šťastní

a jejich touhou ve mně cos se vzňalo.

Jen zhořklá na rtech zůstala mi slova

a něco květů v rozechvělé dlani.

A nevysloven, vracel smutek znova

svou neurčitost v pohled, který raní.

A přece něco velikého ve mně

klíčilo, jak jsem vaše ruce svíral.

Oblaka táhla, voněl vzduch i země

a v odloučení našem smutně zmíral

den červencový.