EPISODA.

Ve staré město, plné krás a zdoby,

jsem vyjel si kdys, chrám si prohlížel;

i kolem hřbitova jsem potom šel,

přes zídku, vrátky zahléd’ jeho hroby.

A nevzpomněl, že druh tam dřímá, žel,

jak toho srdce nikdy nebylo by.

Však vzpomněv pozdě: „Jindy až,“ jsem děl.

A nebyl jsem tam nikdy od té doby.

Dnes přítel starý šel kol mého prahu;

já známý hlas i krok jsem zaslech’ v blahu,

leč on šel dál, mou kliku nezachytil.

A tu, jak jeho kroky doznívaly,

jsem připadal si mrtvým, zem jejž halí...

Ó, co as onen mrtvý tehdy cítil!