EPISODA.

V sluch mého bláznivého Majestátu

zalehly hlasy nespokojenosti;

a že to hlučení mi bralo spánek

a rušilo poklidné zažívání,

tož po příčině pátrati jsem začal:

milion jest jich, milion to celý

a možná víc, a všichni stojí dole,

nejníže dole v šeru, puchu ulic,

jak vyšli z šachet, továren a dílen,

ze hřmících vlaků, ze stavenišť rudých,

z cihelen, lomů – mají žluté líce,

pohledy zlé a zatvrdlé a ruce,

žilnaté ruce, zpěchované, černé

– buď nemyté, buď zažrané v nich vrásky –

a ruce ty se zatínají v pěsti

a pnou se vzhůru, k tomu ústa křičí,

už zvykem jaksi rozevřená ústa:

Chléb! Světlo! Světlo! Chléb! a Chléb a Světlo!

Ten pohled zrovna estetický není

a řev je také trochu jednotvárný

i ve slovech i v ostré melodii...

Ach, na nás, bláznech, Osud zaskrblil si,

když rozum rozděloval, za to přidal

nám na srdci, což bláznovství je naše.

Neb srdce – to jest cestou k našim očím

a srdce jest i cestou k našim uším

i dveřmi k duši naší. Jest i mírou,

jíž svět i lidi měříme, jest váhou

pro zlé a dobré – srdce je náš tyran,

vše ostatní v nás jenom otrok jeho.

Tož řev a pohledy a pěsti vzpjaté

mé srdce stiskly. K biskupům a kněžím

já o radu šel. Na klenutých břichách

sepjaté ruce točili si mlýnky

a v tuku skrytá očka vznesli k nebi

a řekli: „Plni Satana jsou oni.

Ne chlebem člověk živ, však slovem božím.

Království nebeské nechť touhou jejich,

a ostatní vše přidáno jim bude.“

A někteří z nich na balkon i vyšli

a kázali ta slova dolů davům,

čtli z evangelia cos na to ještě,

než nepronikli hlasem – plni zlosti

hodili knihou v shluk ten, kniha padla,

však milion řval výsměšně a drze;

Chléb! Světlo! Světlo! a Chléb!...

Tu obrátil jsem k vlastencům svůj zřetel:

„Hle, bratří dole, jedna krev, krev naše!“

Vlastenci pěli nadšený zpěv jakýs,

dva rýmy: Vlast a slast! mi hřměly v uši,

a dlouho proseb mých si nevšímali.

I klepati jsem na jich srdce počal

– podivná srdce! byla malá, větší

a znělo to v nich peníze jak v měšci,

a každé mělo přelíbeznou vlastnost,

že roztáhnout dle potřeby se dalo

i na pytel až – z čehož já jsem viděl,

že srdce blázna od přírody musí

být jinak strojeno než patrioty,

a další výklad: bláznovství, to není

změtení koleček, jež v lebce máme,

však nedostatek elastiky srdce...

Konečně usmál patriot se jeden

a řek mi: „Blázne z bláznů, vyjdiž se mnou.“

Vzal pěkný bílečervený si prapor,

vstoup na balkon a rozvinul jej celý

a hromoval: „Ne chléb, Vlast matka napřed!“

I spustil prapor v davy. Prapor dopad.

Tu milion se vztekle na něj vrhl,

půl bílou oderval a sšlapal divě

a rudou půli vznesl nad hlavami

a řval zas: Chléb! a Světlo!

„Viz, blázne,“ vlastenec se na mě katil,

„s korouhve naší strhli barvu míru

a barvu krve drze vytyčují –

oh, jenom bodák sklopí tyto ruce,

olovo stiší řvoucí tato ústa –

toť vlastizrádci –„ a šel rozhorlený

pět píseň druhů. Já šel k lidumilům.

Ozdoby lidstva, svědomí ta přísná,

seděli v radě: zakládali spolky

k ochraně zvířat, psali manifesty

o věčném míru, skládali tam protest,

to proti vraždě tuleňů a mrožů,

neb Eskymové tak prý zuřivě si

proti těm přeubohým tvorům vedou,

že možno bát se již jich vyhynutí...

Na slova má vstal stařec šedobradý

a útrpně mi v oči patře pravil:

„Ubohý, blázne, jedno tobě povím.

Zda pozoruješ koně na ulicích?

V povozech těžkých zapražené koně?

Hleď, tak jdou od prvního kuropění

do pozdní noci. Viděl’s jejich oči?

Jsou slepá, bědná zvířata. A nad to

nemají hlasu, nemohou si stýskat

a požalovat. Jdi, rci milionu,

by na kolena pad a blahořečil

Osudu svému, že mu oči nechal

a lidskou řeč, že stýskati si může.

Cíl náš je velký, daleká je cesta,

a protest první tam, kde utrpení

je větší...“ Leccos ještě řek mi

filantrop starý – paměti však nemám.

I šel jsem ku státníkům, diplomatům.

„Ah,“ usmáli se, „předem nutno znáti

je historii. Ta zná jenom kroky,

rozvážné kroky. Skok – toť katastrofa,

a státu složení jest velký problém,

dějiny pracují tu, není radno,

by lidská ruka sáhla v dílnu jejich.

My věříme, že přijde jednou doba,

jež vyplní jim požadavky všechny –

však dnes tak není. Nutno tiše čekat,

mít trpělivost. Zvolna, ale jistě

jde doba nesouc v klínu, čeho třeba...“

A že to hlučení mi bere spánek

a poklidně mi zažívati nedá,

tož sám vystoupím, našloť srdce moje

prostředek, pomoc – milion mi bude

v pravnucích svojich ještě blahořečit:

„Vy dole tam, vy ruce natažené,

vy klesněte! A volající ústa,

vy zavřete se! Poslyšte mé rady!

Mé srdce mluví! Sevřené mé srdce.

A netiskněte mi je, prosím, dále,

neb bolí to. Já, blázen, radím moudře.

Je nutno zvrátiti řád jeden předem,

řád Přírody! Hle, viděli jste včely?

Tam královna si sedí pyšně v úlu

a trubců má kol sebe valné roje,

a dělníci tam, kteří trubce živí

i královnu! A mravence jste zřeli?

Tam kasta dělníků a bojovníků

a vůdci tam a parasiti líní.

Tam nutna revoluce! Potlačení

a kdož jsou dole, vzbouřiti se musí!

Tam vaše práce! Přírody řád zvraťte!

Ať žije vzpoura! Mravence a včely

musíte vzbouřit, tam je vaše spása!

Vy znáte Darwinovu theorii?

Nuž, tam to kotví, tam je pramen bídy.

Přejatý zvyk a dědičnosti zákon,

jímž žije tvorstvo! Ke kořenům jděte

a neste prapor červený v ty ouly

a v mraveniště! Tato revoluce

červánkem bude vašeho i rána,

neb v řetěze tom zotročení všeho –

po článku článek rozbit býti musí.

Vzestupně jde to. S mravenci to začne,

a u vás skončí. Příroda je krutá

a konservativní, vy vneste vzpouru

do její říše, ona rázem ztratí

svou raison d’être, a v tom okamžiku

dech svobody vším tvorstvem stoupat bude.

Od včel až k vám. Toť jasno, bratří moji!

A u kořenů dlužno začít, jinak

to dílo bude nezdařené zase.

Vše půjde rychle, nebojte se, prosím,

neb tisíce let před Věčnosti tváří

jsou jako výdech jeden. Lebka má i vaše

už budou tlít, je pravda, proti tomu

však neznám rady. Soulad má být ve všem,

a délka cesty vyžaduje času.

A svaté právo vaše, jak je zvete,

též času třeba má, by povyrostlo

a síly nabylo a hlavně: zubů...

Neb dneska, přiznejte mi, prosím, přece

je nemluvně to chudokrevné, malé

a bezzubé a v ručkách nemá síly...

Nuž, neznám strojit slov ve hřmivé věty,

v obraty přesvědčivé, vím však, cítím,

že jedno třeba: Nésti revoluci

do mravenišť a úlů! Rozbít zákon

Přírody staré, zrcadlo jí rozbít,

jež lidem drží – pak vše bude jinak...

A požehnání mého Majestátu

buď láskám vašim...“