EPISODA

Muž přísné vědy s pronikavým zorem

– však je též vysokých škol profesorem –

vstoup do tramvaje, ruku tiše podal

a cestující rychle zrakem zbodal.

A zrak ten potom do mých očí vnořil

a stroze takřka s výtkou zahovořil:

Nu, kolem vás teď nastavili vily

a vyhlídku vám všecku zahradili.

Já omlouvám se, to že lhostejno mi,

že takto vůbec staví se teď domy,

že není ani kdy u oken státi

a do krajiny volně vyhledati. –

On na novo zrak do mých očí vnořil

a s novou výtkou stroze zahovořil:

Vy čet jste, co psal – kdo už nyní nevím –

že kverulant jste, že jste tuze levým.

Já vysvětluji, že jsem tu věc nečet,

že do domu mi nesmí hlas z těch mečet,

muž, jenž to psal, se zdá být bystrý věru

a může u nás dělat kariéru. –

On na novo zrak do mých očí vnořil

a s novou výtkou stroze zahovořil:

A v Akademii prý potíž máte,

ty volby, ceny – všecko se vám mate.

Já vysvětluji: mnoho hlav i smyslů

a v republice mnoho děr i syslů,

té Akademie jste také členem

a ovšem krášlíte ji svojím jmenem.

Leč – co to všecko. Vše je plané, němé

proti té strašné ráně v rodině mé –

Zrak rozjiskřený do mých očí vnoří

a skoro radostně tak zahovoří:

A co vás stihlo? Jakou mníte ránu?

Můj dědeček je, profesore, v pánu.

Kdy zemřel? Před osmdesáti lety

a v mladém věku. Stáh jen vážně rety,

jak by se kyselého vína napil.

A já už bystře z tramvaje té kvapil,

by nerušen on s pílí náležitou

moh luštit hádanku mou zapletitou.