Episoda.

Já ani jména Vašeho jsem dobře neznal,

já skoro nevěděl, kde přebýváte asi,

a nedovedu říct, jak mohli jsme se poznat.

Jak románová episodka připadá ta láska:

vše náhodou a mimochodem přišlo.

A víte, slečno, též, že miloval jsem jinou právě,

a mluvili jsme o ní spolu

a líčil jsem Vám její krásu, duši,

své city k ní jsem zpíval Vám,

Jí zůstal jsem věren, Vás však miloval jsem také.

Ač nemohu dnes pochopiti všecko,

přec pravdou je, co zpívám nyní:

Jak výkřik jeden byla naše láska veliká a krátká.

Jak matky výkřik radostný, jež ztraceného syna vítá,

jak vítězných vojsk výkřik divoký a nadšený,

a zoufalý jak výkřik tonoucích, kterým pomoc není.

Dnes po čase když o lásce té rozvažuji,

když sestoupil jsem ke dnu svojí duše,

a shlédl zřídla vznětů, z kterých láska tryskla k Vám,

dnes mohu říci: Byl to zločin.

Jak na divadle promyšlená scéna vede k činu,

tak já si zahrál divou komedii.

A věděl jsem, jak zkončí hra.

Jsem klidný však a nelituji skutku.

Já dluhoval ten zločin svoji lásce,

Vy obětí Jste byla pro Ni,

a oběť Vaše pomstila tu všechnu bouři

a neklid, žaloby a slzy,

jichž příčinou ta první láska byla.

Jen o jedno Vás úpěnlivě prosím:

„Mně odpusťte a mějte slitování.“