EPISODA.

Do oken hledí Apeniny,

na dvoře bují kopřiva,

nad fontanem se honí stíny,

na zdi se hádě vyhřívá.

To dávno juž, co v noční chvíli

když v hvězdné záři dřímal svět,

nad tímto zámkem anděl bílý

se zastavil a dolů slet’.

A vešel v jizbu na podhradí,

kde zdřimlo všecko tichým snem,

vzpomínkou staří do snů mládí

a děti matky polibkem.

Šel ukryt v luny závoj hebký,

jak jizbou stín když přeletí,

a zatavil se u kolébky

a slíbal ústa dítěti.

A tiše zmizel – jizbou tmavou

jen luny svit je rozestlán,

vše spí – u krbu starou hlavou

v snech pokyvuje kastelán.

Od noci té juž prošla leta,

a dítě v dívku vzrůstalo,

však že v něm krása nebe zkvétá,

to tajemstvím všem zůstalo.

Tu přišel básník od severu –

až sem jej zahnal bouří jek –

Ó dítě, v jeho nitra šeru

tys byla první paprslek!

On první poznal tvoji krásu,

jak divoký mák poupě úst,

i tváře oval i noc vlasů

i nad cypřiše štíhlý vzrůst!

I třpyt luzného usmívání,

jenž obličejem rozestlán,

a o němž nemá ani zdání

tvůj otec, šedý kastelán.

On vidí v tobě dceru pouze,

já poznal ale anděla;

zda nezasloužím, by se v touze

tvá ústa na mých zachvěla?

On nevěděl, že v kráse tvojí

se vracím svojí do vesny,

jakou jsi vůní v duši moji

a jakou září v moje sny!

Že ptáče jsi, jež v okno klepá,

když jaro slaví v duši vjezd,

že nad vše vína jeho sklepa

tvých retů víno sladší jest!

Když ukazoval z chodeb tmavých

nám pohoří a celý kraj,

že, drahá, ve tvých očích smavých

já viděl víc, já viděl ráj!

A pak ten večer nad fontanem

pod stínem starých javorů,

ve svitu z hvězdné záře stkaném

při vln a stromů hovoru!

Rci, kouzlo jižní noci vlažné

zda nechce k lásce tebe zvát?

A básník? chudé ptáče tažné,

žel, musí dál! – Nač prodlévat?