EPIŠTOLA DOLOROSE.

My trpěli. Kdo trpí, hledá Krista.

Rád vzpomínám, jak’s přišla ke mně

a vzjásala tak srdcejemně:

„Hle, divů div jsem našla nenadálý –

zvěst Zeyerovu o Abgaru králi,*)

jak tváří Kristovou byl uzdraven,

zvěst miloučkou jak dětské duše sen!“

Zář plesu Tě krásila čistá –

Ty’s v duši své viděla Krista,

tvář Jeho v nitra zátiší

slast ronila Ti nejvyšší.

My trpíme. Kdo trpí, hledá Krista.

Mou duši mučí srdcí chlad,

jenž Kristu v úděl odevšad,

a Tobě hlásá chorý svět,

že Krista v Církvi nevidět.

Ty trpíš. Ó přitul se k duši mé v trudu!

Ty lilií buď mi, já stvolem Ti budu

i půjdeme pospolu, nejsi-li jista;

já pouští Tě ponesu – hledáme Krista!

Kam kročíme, drahá, tam tklivými divy

své ovečky zanáší Kristus, Bůh živý.

On království Boží jim nabízí v dar,

On víru jich vzněcuje v mohutný žár,

On za slzy vrací jim neviny skvost,

On Tělem svým dává jim titánů zrost,

On za ně jest obětí v zápasů dnech,

On z bojů je vynáší na rajský břeh,

On vroucněji touží po siré duši,

než andělsky něžná mysl Tvá tuší. –

Trp se mnou dál! Kdo trpí, hledá Krista.

A v nadešlé chvíli

jak zářný zjev bílý

v mé tichounké samotě staň!

I vzlétneme spolu,

všech zproštěni bolů,

kde láska svou vyplácí daň;

tam otevře nám kdosi,

zrak sladký plný rosy

a skráň jak bílý den,

a snivých do tváří

nám úsměv zazáří,

jímž Abgar uzdraven.