EPIŠTOLA

Bratříčku, nechej reformací

a, dokud čas je, obrať list:

Nic není, věř mi, po legraci:

s velkými pány třešně jíst.

Je blázen každý, kdo víc dělá,

než kážou jemu předpisy –

tak zpívá moje Filomela,

a řekni už, co řekni si.

Já odbudu své povinnosti

a mám pak olympický klid –

však tobě nyní brní kosti,

věř, v kůži tvé bych nechtěl být!

Kdybys byl dávné rady poslech

a redakci dal na hřebík,

nemusil’s běhat po všech oslech

a přijít málem o chlebík.

Víš, že máš hejno protivníků,

již sledují tě proradně,

a klopýtneš-Ii, nešťastníku,

pak ucítíš je důkladně!

Hned kolegové roztomilí

tvou chybku ve svět rozkřičí,

vše z prava, z leva, shora střílí

a metá žernov osličí.

Vše jako zpito výská, šílí,

druh po druhu se opičí,

za Don-Quijotem Pansa pílí

a hrdinsky se povztýčí.

Thersites mezi novináři

se první na tě oboří

a před českého světa tváří

tě k nepoznání zpotvoří.

Je rád, že smí tě ve psí dáti,

jsi vyvrhelem, netvorem, –

pes by ti nechtěl z ruky bráti,

tě polknout nechtěla by zem!

Teď na tapetu máš to stále,

(a po horách si hledej čest!):

Byl jednou nohou v kriminále!

Co napíšeš, vše zločin jest.

Dokud ty budeš řezat jiné,

dost přátel bude na nohou.

Však až ty lehneš na lavici,

též přátelé tví pomohou.

Svět zkažený je – prach a broky –

však ty ho, synku, nespravíš.

Chceš–Ii mít pokoj, čest a floky,

hřbet ohýbej a šplhej výš.

Kdo nestřílí, ten nepřestřelí,

to píšu na svou pavezu,

a spatřím-Ii kde panské zelí,

tam velemoudře nelezu!

Pudlíci moji už to vědí,

však s tebou moc už nesvedu;

nuž tedy, nechej odpovědí

a trop si dále nezbedu.

Já zůstávám tvou bratí věrnou.

Až budeš v tichém ústraní –

však víš, tam za tou mřeží černou –

čti znova moje říkání.