EPITAF SOBĚ.

To zůstane juž mojí pýchou,

že miloval jsem, tož jsem žil;

v ples zvlnil mnohou duši tichou

a mnoho srdcí podmanil.

Vím, hlubá tůň se sotva zvíří,

až padnu tam a ztonu v tmách...

Zříš větrem pampelišky pýří,

a přec kdys plála na lukách!