EPITAF ŽIVÉMU

Opustit, kohos rád měl dřív

a jenom sebe znát,

takový bývals jaktěživ –

teď’s horší tisíckrát!

Teď otročíš, kdes útočil,

a v zlostném návalu

zbraň kalenou jsi namočil

do vlastních výkalů.

K jakému jsi to dospěl dnu,

muži a básníku!

Kdykoli tě teď zahlédnu,

bývá mi do vzlyku

a v mysli se mi vyvolá

představa strašlivá,

žes nepohřbená mrtvola,

že hniješ za živa.