EPITAF

Živořit zchladle, truchle, bez vznětu –

To jediné můj celý život drtí.

Jak včela v opojení do květu

V omamném spánku klesám ve klín Smrti...

Snův uschlé listy šerou krajinou

Roznáší vítr v pohřbu mrtvé krásy.

Mé chvíle prchají, jak odplynou

Pod vodou navždy odtržené řasy.

Můj cit, má bolest, všechno přejde v prach.

Na tobě, Smrti, ustálí se tiše

Má štvaná duše jak loď na kotvách.

A marnost má, mých snů, mých bludných cest,

Má nicota zřít’ bude v chladné pýše

Za noci z hrobu v nesmrtelnost hvězd...