EPITAF

Tvůj bratr stlel zde ve tmách mohyly –

mdlý poutníku, zde postůj na chvíli!

Prach jeho dál zas víří ve světle,

sní v kamenu, plá v růži rozkvetlé.

Viz modré nebe, poslyš lesů kvil –

v tu nesměrnost se zase navrátil.

A přece plač a k rovu skloň se níž:

on žije dál – však neví o tom již.

Plač, poutníku! I v růži rozvité

on žije dál – a nezří krásy té!

Ať pod mrakem či v záři hvězd,

ať za jara či v jeseň chudou,

květ bude přece dále kvést

a květy stále vonět budou.

Ať v bolestech či šťasten snad,

ať vášeň jej či mdloba schvátí,

přec bude člověk v světě rád

a smrti bude vzdorovati.

A kdybys jeden zlomil květ,

sto jiných bude kvésti zase,

a budou v slunce pohlížet

a voněti v své něžné kráse.

A my, byť vzdáni náhodě,

přec ve svém žití najdem chvíli,

kdy budem vděčni přírodě,

že jsme se vůbec narodili.