EPITAFY. VII.

Ejhle, co nám toho napek

nesmrtelný Karel Čapek!

Vzdálen písni, vínu, ženě,

věnoval se roztouženě

uprostřed mdlých kamarádů,

otíraje mlsnou bradu –

nadintegrálnímu hradu!

Zvykl si na jeho síně,

pohlížeje božsky líně

na prokleté, bídné svině

chrochtající pod hradem.

Ničil je svým nápadem.

Byl to věru dobrý nápad

stačící na živobytí.

Bohužel i tento nápad,

který lze předobře chápat,

během doby kamsi zapad’,

kde už není možno křápat:

Světlo věčné mu tam svítí.