ERB.

Francesco Rinuccini z Florencie

vzkaz vyřizuje jasné signorie

Johanně, paní zářící a vnadné,

jež trůnem Anjou v Neapoli vládne.

Poselství vyřizuje zdobnou řečí,

jež o cti obce, duchu vlastním svědčí

a královně zří v oči ostře zpříma,

jak by chtěl vniknout v duši zraky svýma.

A hlavou jde mu: Toť ta tedy žena

hladová věčně, nikdy nasycena,

jež v touze žhavé krev i život pije,

jak mluví o tom celá Italie...

A pod kastelem zde toť ono moře,

kam zapadají v každé ranní zoře

po noci divoké a prohýřené

mrtvoly vyssáté a zkrvácené...

Vzkaz dopověděl se ctí neskonalou,

dvůr celý nadšen neskrblí mu chválou –

a Rinuccini způsobně se klaní:

– Teď ještě slůvko pro tebe jen, paní! –

Pokývla rukou, dvůr se odstraňuje.

A Rinuccini blíže přistupuje,

zrak zahořel mu vášnivě a žhavě

a šeptá hlavu kloně k její hlavě.

Johanna v smíchu sešpuluje rtíky:

– Toť též instrukce vaší republiky? –

Jde k dveřím, přes rameno k pánu zírá

a ložnici svou zlehka otevírá.

A potom navrátil se Rinuccini

zdráv, spokojen a pyšen do otčiny,

a město chválu dalo mu a k tomu

lucernu pocty nad vjezd jeho domu.

A spokojena Johanna též byla:

v milosti zvláštní poslu dovolila,

by rudý límec z erbu anjouského

směl v stříbrném nést poli znaku svého.