ERIGONA.

U staré zdi, jež révou kryta celá,

tam sedí, úsměv po rtu jejím bloudí,

sní, nevidí, že s hora zvolna loudí

se hrozen k ní, přes rámě se jí sklání

ku ňadrům, jejichž vlna rozechvělá

se náhle vzpjala v bouřlivějším vlání.

Juž hrozen tmavý na ňadrech jí leží

a rajský cit jí celým tělem běží.

A dlouho sní – však v tom ji bázeň jímá

i procitne... Má věřit zraku svému?

Kde hrozen byl, tam Dyonis teď dřímá –

i zavře zrak a vzdá se celá jemu.