Ερως ανίκατε μάχαν...

Jiný byl jsi v Helladě! Dávno, dávno

vyprchala vůně tvá z vášní lidských,

posvátný kříž zastínil slunce tvoje,

Erote řecký!

Jenom jedno zbylo nám ze tvé slávy:

kletba tvého démonství – a ta tíží!

Tam, kde něha seděla u tvých nohou,

svědomí sedí.

Jindy měl jsi perutě běloskvoucí,

chytal’s jimi paprsky Apollovy,

v symposiu smál jsi se smíchem mužů

na růže děvčat.

„Velký démon, Sokrate!“ Diotima

netušila tenkráte, co to řekla,

její moudrost výmluvná když jej v nocích

blažila sladce.

Přísně hledíš, Erote, v dobu dnešní,

za svou přízeň život chceš milujících,

lekáš je svou blízkostí, číš jim kalíš,

z které pít chtějí.

Varuješ je svobodou, jíž se vzdali,

na ložích jim únavou sebe loupíš,

po letech je polekáš, vzpomenou-li,

mladí že byli.

Bože Řecka, Erote, dávno, dávno

vyprchala vůně tvá z vášní lidských –

a přec tebe hledáme bez úkoje,

kudy jen jdeme!

Neb tys démon posavad, jak jsi býval,

neb tys dosud vladařem všeho, všeho,

ale ve tvém království nesmrtelném

svobody není!

Každý šílí posavad, kdo tě poznal,

jak pěl tenkrát o tobě choros řecký –

ale běda, Erote symposia,

ty už to nejsi!