EROTICKÁ TOUHA.

Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií,

jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat –

tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí,

kams v jiné končiny se s láskou objímat!

Na místech slavnosti se vidím v mysli státi

u večer v podletí... Kol šumot, hlasy žen –

mně, dojmy zpitému, je jako do závrati,

jsem vším tím ohlušen, a znaven, rozteskněn...

Z povzdálí ve větru se třepotají šály,

v té tmě tak snivě bledé v nich dívčí líce jsou –

a prostřed zvuků těch, jež jdou dnes s výše, z dáli,

z těch žen se každá zdá tak krásnou, vzdálenou!

A jako zúmysla je plný pentlí vláni

dnes onen vzduch – – – tak plný dálných snů...

pln stesků mocných tak, tak plný milování,

jež jak by válo dnes z Nemožna k Nemožnu...

A já tak uprostřed v tom slavném větru vání,

ohlušen, rozteskněn, zde stojím sám a sám –

tím vzduchem plným snů a milostného štkání,

kdes jistě žitého dnes slavně milování,

obklopen, opojen – takovou touhu mám:

Být oním větrem tak, jenž letí celou zemí,

až někam k nejkrajnějším, dálným končinám,

vlát duchovými svými perutěmi

z široka v široko, vstříc volným prostorám!

S tím vlakem závodit, jenž letí širou plání,

s ním v země nejdálnější toužebně se hnát –

jak vzduch být plný lásky, plný milování –

a blahem štkát...

Já ženy miloval s tak tesknou nostalgií,

jich duši, tvary, pleť, jich pentle a jich šat,

tak s bolestí jsem zřel, jak všechny mi jen míjí,

kams v jiné končiny se s láskou objímat!

Vše mohlo dosnít se, co bylo nedosněné,

a všechno nedožité mohlo se kdys žít –

mé mládí, mládí mé na věky utracené,

proč dnes už nelze mi, už nelze navrátit!