Esther.

Hluboká noc, a Esther sama temnem kráčí – –

nad hlavou šumí stromy píseň tesknou, –

jen někdy záře hvězd obláčím blesknou,

jen někdy praskne suchá snět pod nohou její, –

leč ta uhání, co ji síly stačí,

a myšlenky daleko napřed k cíli spějí......

Chvěje se duše jí, a jako smrti ruka

sáhnou ji k srdci vlastní, dlouhá muka,

chvěje se duše jí a v mysli své probíhá

minulých časů ustrašené, krvavé znoje, –

vídí, jak jedna rána po druhé ji stíhá,

a zří umírat zlehka toužné srdce svoje. –

„Ach štěsti mé, tak šepce, jako větrů pozahrání,

jenž jednu větev k druhé tíše sklání,

by v následujícím hned okamžíku,

zas jiný skazil spojení to v zniku, –

mé štěstí jako dumky tklivé tóny,

již mílenec své milce mrtvé zpívá,

že v písní žal a láska v jedno splývá

a srdcervoucí zněji smrti stony, –

mé štěstí měsíce jak bledá záře,

jenž zločincovi svítí do žaláře,

když kletbu k nebi vysílaje, zuří, –

mé štěstí – –“ temná předtucha ji duši chmůří.

„Zdaš ještě na živu, zdali pak na mne čeká,

či zhynul již?“ a v oku slza se ji blýští –

tak přemitá a každým krokem vic a vic se leká –

jí děsí podzimní list padající

a třese se jak uštknuta, když pták zapýští,

a ve snu k družce své se v lásce tůlí – –

i krev ji stydne v žilách – pevnou vůlí

však zmuží se a setře slzu ze svých lící

a oko její vítězným zas žárem vzplane

a srdcem rozpáleným chládek vane......

Vždyť čistá jest a nevinna – jak liljum skvoucí,

jak nemluvněte úsměv vroucí,

jak milenců dvou rukou dání,

jak jížní noci výdech žhoucí,

jak vln v potoku tíché zašumáni...

Kdež myslí duše její na hřich nebo zrádu?!

ona, jenž nevědoma mílencova pádu

se kojí touhou v hrdé, pevné pýše –

kde rozkazy jedině láska píše,

bez rozvahy se v propast káti,

z niž nikdy vic se zdráva nenavrátí?!

Bez viny, čístá k němu spěchá,

snad že mu bude ona ještě těcha,

snad že mu ona život nový v srdce vleje,

snad její slovo srdce jeho zhřeje? –

Aj dívčí láska zapomene zašlých hříchů

a zapomene na pevnou svou vůli, pýchu

a v starou oddanost a důvěru se opět sklání –

vždyť láska jenom za vděk její skromné přání...

Tak velká lásky moc, že nemožnosti mění

v hračku, jak by byla z mořské pěny,

že zmízí čas a budoucností žaly,

že srdci jenom okamžiku bije

a nezpomíná, jaké boly již je sklály

a jaké boly v příkrovu svém kryje...

K pomoci ona jemu spěje... ach snad hyne – –

a ona jediná snad náděje, jenž jemu kyne –

snad umírá... a zase rychlej’ kráčí

a dlouhou cestu novou slzou smáčí...

Les šumí tíše – jenom někdy v dáli

vrzne již stará jedle, jak by vzdychla –

a opět smutno – – vrzla – zas utichla – –

a měsíc, jejž oblaka černá halí,

vyhledá, jako z rakve umrlcovy líce

nad jehož hlavou, hvězda, lampa uhasíná

a vrhá zář svou zemi vstříce – – –

jen někdy pískne z vrcholků – – – – –