Et erit in die illa lux magna...

Oh, nedívej se tak smutně,

když dusím tě v objetí

a horké mé tělo

vášní se třesoucí

se v tvoje vplétá,

když se smíchem trhám

tvůj šat

a bílé tvé údy

tak k smíchu drobounké

když třímám

v svých žulově silných rukou,

když v nervosních výbuších

vzlykavého smíchu

já šíleně líbám

poupata puklá tvých prsů –

oh, nedívej se tak smutně

a nešeptej

tak tiše a vyčítavě,

tak prosebně a oddaně

to zoufale smutné slovo:

Jeníčku...

Já vím, já vím...

A přece chci,

chci, aby přišel,

on, jemuž všichni

v kolébku hodí

kletbu či posměšek,

chci, aby přišel,

jen námi uvítán,

jen námi milován,

jen námi dvěma...

Viď, budeme ho líbat,

tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,

a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,

o slunci písně,

o velikém, nádherném slunci...

Svou láskou ho budeme krmit

a slzy své mu budem dávat pít,

a dechem svým ho budem zahřívat,

svým horkým dechem,

svým láskou vonícím dechem...

Ne, neplač, duše má!

Tu slzu setři, jež ti v oku stojí,

tu hořkou, trpkou slzu,

a smíchem ho uvítej, až přijde,

takovým jásavým smíchem,

tak plným lásky a sluneční záře a štěstí!

Viď, budeme ho líbat,

tak bláznivě budeme líbat to tělíčko drobné,

a písně budeme zpívat nad jeho kolébkou,

o slunci písně, o velikém zářícím slunci...