ET IN TERRA PAX! VI

V kostnickém dómě zvony zahučely.

Zvěst slavnou nesou na svět celý,

zvěst omlazující ten starý svět,

jak v tuchách pod sněhem tu dřímající,

že cítíš semeno v něm klíčit chtící

a síly sbírat na jarní svůj květ

i na tu krásu plodů budoucích

a tvůrčích zárodků v nich, věčných, nemroucích.

Noc venku bezměsíčná, plná hvězd.

Zem pod sněhem, zas v novém kožichu,

si šeptem opakuje potichu

tu milostnou a sladkoblahou zvěst,

již od hvězd slyšela už tisíckrát.

I Bodam ztich’. Zří ještě ohně plát,

jež odrážejí se v něm v hluboké kdes dáli,

jak na dně na svícnech by opálových plály.

A také dóm se rozhořel sty svíc.

Plá v presbytáři alej voskovic

jak sloupů bílých. S klenby lustry visí,

zdi hoří svícemi, jak v třpytu tom

by s nebem hvězdným závodit chtěl dóm,

a v lesk ten zlato s barvami se mísí

rouch knížat, šlechticův a halapartníků

a paní bohatých i městských tatíků.

Ba jistě chrám v tom skvělém zátichu

jak se samým by nebem závodil

v oslavě toho, jenž se narodil

bez slávy, nádhery a přepychu,

jen ve chlévě, kde na něj dýchali,

než z domova se vypospíchali

sem pastýři a králové tři v důl,

jen osel pokorný a dobrák vůl.

Sám papež Jan v něm slouží půlnoční

a prvním jáhnem sám král Sigmund jest,

jenž právě před chvílí svůj slavil vjezd

v to říšské město v žáru pochodní.

On přijel z Cách i s mladou královou,

kde starou korunou se Karlovou

dal korunovat a kde viděl v slávě,

jak sluší korunka i Babetčině hlavě.

A slávou zahrnut byv u všech cest

a dary zasypán byv od všech říšských měst,

on za průvodu knížat, panstva směsice

vjel do své vyvolené Kostnice.

Teď s korunou a v dalmatice pyšné

on králi králů přisluhuje v duši hříšné

a kleká k oltáři a majestát svůj stře

jak roucho na cestu mu v krotké pokoře.

A vpravo vlevo září infule

a pluviály těžkých brokátů

tak různorodých otců prelátů,

jichž tváře bystré jsou, tam odulé;

tu z očí plá ti výklad scholastický

a tam zas dým a oheň fanatický;

i vlídné sem tam rty, v nichž laskavý dlí smích,

víc ostrých, tenkých však neb chlípně vydutých.

Zříš v očích blesk tu Hispanie hrdé,

vtip Francie, tíž Germanie tvrdé,

hyb čilých Vlach, klid moudré Anglie

i snivost Východu tu zírá dumná

a sterá jiná tvář, tu vlídně umná,

tu zlostně líná. A co divných je

tu čel a kterak různotvarný nos!

Toť sbor – úl. Včel? Ne, ne, v něm sršňů víc a vos.

K nim shlíží pode trůnním baldachýnem

a přepočítává v nich papež Jan

své soky, jimž – ó, tuší to! – je ve psí dán,

již vyrazí ho, sekeru jak klínem.

A na tváři zvlášť utkvěl nemilé,

tam na tom energickém profile,

v němž opravdovost tkví a výmluvnost se tají,

přísného kardinála Petra z Ailly.

Ten zbožný diplomat! Vzhled pouhý naň

mu dává cítit, že v tom těle duch

s rozmyslem rozvážlivým rozpjal kruh

své vlivné moci. Cítil jeho zbraň

i ostří v ní. Nemůže odtrhnout

svých zraků s něho, ač radš probodnout

by chtěl ho. Snést té nelze přesily,

jak vábí k obdivu i jak je nemilý.

„Ten galský advokát s očima lstnýma,

tak příliš opatrný, by byl rekem,

a příliš smělý, by byl sluhou Říma,“

Jan papež prohlíží ho, plana vztekem;

„jenž příliš stár, by k sokům církve patřil,

a příliš mlád, by se starověrci se bratřil;

však vždycky silný dost, by vedl sbor

přes hlavu papeži a jemu na úkor.“

Toť on, co učil – a ne v nadsázce:

Na víře, naději a na lásce

je církev zbudována trvalá.

K ní vír spoustu kvádrů dodala,

v ní naděje zdi nepřestupné vyhnala

a láska střechu všeobjemnou rozpjala,

tož láska k bližnímu jak k Bohu stejná

a neproměnlivá a neochvějná.

V ní plny ducha vnitřní stěny jsou,

v ní okna – kazatelé, učitelé jasní,

božího slova pravdy – portálové krásní

a sloupy pevnými v ní činní muži jsou,

pastýři, vůdci. Ne na písku, větru,

ne na plachém a zastrašeném Petru,

než přímo na Kristu je církev zbudována,

a jenom tak jí nepřemůže pekel brána.

„Jen tak! Mně vyrážeti otěže,

v prach svrhovat chce mocnost papeže

ten orel – ne, ten sýček Francie!“ –

Jan papež zraky své v něj zaryje.

„Je nebezpečný, přímo na mne míří:

,Když tři papeži, proč ne třikrát čtyři?

Proč každý národ mít ho nemá, každá zem,

by jejich před Bohem byl představitelem?

Ne hlavou však, když hlavou Kristus jest.‘

Tak Francie trůn Říma podtíná,

že stačí pak jen silná jedna pěst,

a trůn ten skácí se. Tak konec začíná.

Podrývá zvolna mysl podevratná,

tím nebezpečněji, když není chvatná,

však zato svůdná. Z rozvalin, až zajde Řím,

svůj vlastní vystaví si každá země Řím.

Tak buduje on církev, Petr druhý,

ne na skále však. Základ méně tuhý

jí dává, základ vratký, drobivý,

v němž není místa pro trůn papeži,

ni vládu světem, jež mu náleží

a již mu kácí duch ten bortivý.

Jak všecek protivný je i ten jeho klid!“

Jan papež slyší hruď svou hovořit.

„Ten sýček Francie!“ – – A vedle něho

jak věž se druhý přítelíček tyčí,

Řehořův vyslanec, Jan Dominici,

jak jeho pán, pln ducha bojovného,

zrak do papeže klidně zarytý

a zrak ten dí: „Když on ne, ani ty!“

Jan papež čet’ tu výzvu v pohledu

a na mžik sklopil zrak a zkrátil besedu.

To též byl orel, který seděl pevně,

jak jeho hnízdo na skalnatém břehu,

jež prudká Adrie mu bourá hněvně

a jindy všecku slast mu nese v toužném běhu.

Ten jeho Dubrovník, ten krunýř z ocele,

jenž z moře vynořuje se tak přeskvěle,

jak obrněný sem by archanděl

ten krásný mořský břeh byl hájit přiletěl.

A vedle něho, vnořen v graduál,

zpěv vážný vnímá vetchý kardinál

od Kosmy Svatého a Damiána

v překrásné Florencii. Tvář tak bledá,

jak truchlila by, že jí kvésti nedá

už věk a neduh, jímž hruď nahlodána,

však v očích svíce přesvědčivá, smělá –

to právník Paduy, Francesco Zabarella.

Jich klid a tichá zbožnost plnily

tím větším neklidem a vlnily

hruď papežovu plachým chvěním,

když cítil vzezření jich nelibá

a jak jich zrak se jemu vyhýbá

a mimo něho, přímo s povržením,

se nese k oltáři, kde na kříži

Bůh v člověku v chrám s láskou pohlíží.

Jan papež rozčilen se od nich trh’

a ke svým věrným chvatný pohled vrh’

se spasit pádě v jejich náruče,

chtě spasné slovo vyrvat jejich rtům,

k svým věrným, věrným vlašským prelátům

a k arcibiskupovi z Mohuče;

než síla neodvratná jeho vzhled

k těm jeho soupeřům zas táhla zpět.

„Tu patron jejich“ – trpko dál svou vede –

„sám Římský král; už tím můj sok.

Jak herec sedí si a hrdý krok

i sedě dává cítit. Ač má vlasy šedé

již tu a tam a lstivá jeho líce

víc vínem rdí se nežli mládím, mnohem více,

přec pln jest pohybu a zdá se pružný.

To můj jest nepřítel a velmi mužný.“

A ostrých očí vším’ si, jak se toulají,

jež zezadu, ne zpředu bodají –

to zapamatoval si z oné schůzky,

kdy v Lodi, dvorně v kout jím vehnán úzký,

se jemu vzdal a zvolil město, jaké

sám pro sněm vybral on. A vším’ si také

i brady zrzavé a těžce vzdých’

se odvrátiv: „Ten není z věrných mých.“

Hruď sklíčenost mu náhlá sevřela,

v ni touha po Římě se vetřela,

po volném Římě – strhat řetěz pout,

jímž svázali ho tu, střást hnusnou tíž,

být moři, slunci, Římu blíž, jen blíž,

zavrhnout Kostnici i celý soud

a býti opět svým, být zcela svým,

ne tvorem stádovým, a orlem svobodným.

A Sigmund zatím kliden pohlíží

a šťasten do chrámu, tak šťasten, bláh,

že splnilo se mu, co ve svých snách

tak dlouho snil, co tolik potíží

ho stálo překonat, než od všech hor

a měst a břehů sešel se tu sbor

všech národů, co svět zná, jak je šír,

by choré církvi zdravý snesl mír.

Jak zcela jinak sedí na trůně,

tak ráda jsouc své nové koruně,

tu vedle Sigmunda, jenž hledí krotce,

a vedle svého hraběcího otce

mladičká králová, ta jeho Babetka,

ta veselá a bujná štěbetka,

jež mnoho očí neklidní a plaší,

jak „hejsa – hejsa!“ mezi „otčenáši“.

Jak mezi buky, duby štíhlá břízka,

kdy na podzim se měkkým zlatem blýská,

co ony v purpuru svém těžkém září,

tak nad preláty ona v presbytáři

tu s trůnu svého zírá mladičká

a oči svěží jako třešnička

jen střílejí se švitořivým smíchem,

že mnohá hlava chýlí se jak přede hříchem.

Jí zpod korunky zlaté hnědé vlasy,

jak dravý příval síly, zdravé krásy,

se hrnou, svůdného jak kouzla sít,

jež mrákotou tě chvátá obestřít.

A hruď, v panenském ještě rozpuku

a nádechu, ti mluví o tluku

mladého srdce, které touží bít,

jak pramen ve skále, a proudem ven se lít.

Má v tváři kulaté sic trochu pih,

však jsou tak rozstříknuty, že si jich

tak sotva všimneš; za to v ní se tají

blíž rtů, jež voní, jak se červenají,

tak potutelné, svůdné, dovádivé,

tak šelmovské a směšné, čtveračivé,

tak výbojné a vítězné dva důlky,

že reka v brnění rozseknou na dvě půlky.

Ty ve spojení s přední stráží jsou,

tož s lukostřelci mrštných jejích očí,

a hravě, jako žertem, dobijou,

co oněm s cíle uhne se a stočí.

Tak, jsouc si jista hravým vítězstvím,

chrám klidně prohlíží, se bavíc jím,

jak by sem z lučin, zahrad, s břehů řek

vlít’ maně bezstarostný motýlek.

Je dítkem ona tohoto jen světa,

kde mladost, radost, štěstí jsou tak krátké,

a nač je stavíme si mnohá léta,

tak netrvalé bývává a vratké.

Sem proto kvítí! Nehleď přes ně do nebe!

Vždyť nese med a krásu pro tebe!

A proto trhej je, ssaj z něho vůni, med!

Je pro tebe přec stvořen tento svět.

Tak pro sebe si světa dobyla

a vším, co dává, život zdobila

si veselá ta mladá králová,

jež nepřijela jako jeptiška

se denně zpovídati u mníška,

než jako Vesna, Vesna růžová,

jež nese hody, turnaje a ples

dnes jako zítra, zítra jako dnes – –

V kostnickém dómě zvony zahučely.

S šumotem, ruchem povstává chrám celý.

Je čtení evangelia, té zvěsti

tak milostné, té hvězdy na rozcestí.

Kůr dozpíval. A před papeže k trůnu,

jenž sedě v zlatě trojí nese korunu,

tak tíživou, neb nesedí mu bezpečně,

an žárlí na ni sbor neb zří k ní netečně,

jde pozvolna se schýlenými lícemi

sbor kněží s kadidlem a svícemi

a mezi nimi jáhen kardinál

přináší misál zlatem pobitý

a drahokamy těžce pokrytý,

by čtení jeho papež požehnal.

A na kolenou požehnání vzav,

jej nese Sigmundu, an hrobově ztich’ dav.

A jáhen král již povstal se trůnu,

dal sejmouti si říšskou korunu,

vzal kaditelnici a třikrát vonný dým

jak pozdrav vyslal nad tím poselstvím,

jež ve slávě a světovládné moci

a v lesku, přepychu vstal vítat této noci

on, Římský král, a v slávě největší,

zvěst božsky velebnou a prostě člověčí.

Říšskými obklopen jsa knížaty,

co biskupové drží svíce rozžaty

kol kardinála, který misál zved’

si nad hlavu, by král sám z něho čet’,

vstal Sigmund, zlehka odkašlal

a sepjav ruce hlasem chvělým číst se jal,

jak hrdina když meč svůj na smír odpáše:

„Počíná svaté evangelium dle Lukáše.“

A velkým křížem požehnal své čelo

a ústa svá a pevná prsa svá,

a po něm celý chrám se znamená

týmž křížem velebným, až zašumělo

to tichem chrámovým, jak s vyšších stran

by zavanul sem cizích vzduchů van.

A sepjav ruce zas, on zpola pěl a čet’

to čtení nezvyklé a v tváři lehce zbled’:

„I stalo se v těch dnech, vyšlo jest vyřčení

od císaře Augusta, by byli sečteni

svět všecek s národy.

I šli všichni, by z nich zapsali každého,

každý do města svojeho.

Šel pak i Josef z Galílee na ta slova

do země Judské, města Davidova,

jež slove Betlémem,

by zapsán byl s Marií, sobě snoubenou

manželkou, těhotnou.

I stalo se, když byli tam,

že naplnili se dnové a chvíle byla,

by porodila.

I porodila syna prvorozeného

a plénkami obvinula tílko jeho

a položila ho do jeslí,

neb v hospodě místa neměli.“

Tu Sigmund oddých’ si a pohlíd’ v chrám,

kde všechno stálo rovno figurám,

jež vyřezány v dřevě, kameni

v chrám hledí vážně v světel plameni,

a zahlíd’ papeže, jak oči svoje,

ty šedé oči, plné nepokoje,

naň upřel, jakby říci jemu chtěl:

„Kéž ve sboru bys též tak pěkně pěl!“

A Sigmund divnou radost pocítil,

že volnějším se stává, ostych mizí

i nesmělost a nezvyklost ta cizí,

že hlas nabývá živé modulace

a on že sám se stává pánem situace;

i sebral síly, srdce roznítil –

jak učeň připadal si, jenž se dosud třás’ –

a směle odkašlav se rozpěl v jasný hlas:

„A pastýři tam byli nocujíce,

stráž noční v krajině té konajíce

nad stádem každý svým.

A aj, anděl Páně stanul podle nich

a sláva Páně osvítila tváře jich,

i báli se bázní velikou.

I řekl jim anděl: ,Nebojte se!

Aj, zvěstuji vám radost velikou, radujte se,

jež bude všechněm národům.

neb narodil se vám dnes Spasitel,

jenž jest Kristus Pán, jak Bůh sám chtěl,

tož v městě Davidově.

A toto vám za znamení: najdete děťátko

plénkami chudými v jeslech obvinuté

holátko.‘

A hned s andělem se zjevilo

jim množství nebeských rytířů skvoucích,

chválících Boha a řkoucích:

,Sláva na výsostech Bohu

a na zemi pokoj lidem dobré vůle.‘“

A Sigmund dopěv požehnal se sám

a po něm požehnal se všecek chrám;

pak čtené evangelium to políbil

– tak v duchu rád, že ani jednou nechybil! –

a průvod nese knihu ku papeži,

by též políbil poselství to svěží.

Vše stálo v nezvyklém a něžném pohnutí,

tou zvěstí andělskou na chvíli dotknuti.

Zrak Petra z Ailly změkl v snivou zář;

níž sklonil Zabarella vetchou tvář;

jen bojovně dál jako věž se tyčí

Řehořův vyslanec Jan Dominici,

však sklopiv zrak. Jen papež zachmuřen

stál na trůně svém, v nitru pobouřen.

On andělským tím dnešním poselstvím

se cítil poraněn a zmaten jím.

On místo „od císaře Augusta“

jen stále slyšel: „Vyšlo vyrčení

jest od císaře Sigmunda“ – a zvuk ten zní

a zní mu, až se na bouř rozrůstá.

„On, on ten svolal sbor, sem vlákal mne,

v to cizí okolí a šalebné,

by moci zbavil mne a bezmocného pak

by odstranil, jak ze přístavu vrak.

Než nezbaví mne jí a neodstraní

mne bezmocného. Jinde kořeny

mé síly jsou. Tam její rozstřeny

též hrdé budou větve...“ Hlavu sklání

ten rozhodný mu úmysl, ne sen,

jímž cítí se už za Rýn přenesen...

A všecko panstvo stálo dojatě,

tou zvěstí zamlklí – žebráci ve zlatě.

I mladá králová se vážnou tvářila,

však zpola usmívala se a zářila.

Jí líbilo se všecko: i jak Sigmund zpíval,

i jak se papež upřeně naň díval,

i šerý dóm ten světlem zalitý

a kněžstvem, panstvem, lidem nabitý,

a zvláště jak tu ona stála Barunkou

s tou novou na své hlavě korunkou.

A Sigmund spokojeně zíral v chrám

a div si ruce nemnul, jak byl rád.

Nad velké vítězství si vážil sám

té chvíle kratičké, v níž zdvih a spád

slov několika z duše pročtených

chrám všecek do světů vznes’ vysněných.

Ač nejasně, přec mocně cítil v rozechvění

tu všepodmaňující sílu umění.

Tak mhlivě, tušivě jen cítil: hrstka slov,

do krátkých několika převedena strof,

jak jarní bouř tvým nitrem otřese

a do světů tě nových rázem přenese,

tvou duši zjasní, tluky srdce zmírní,

jak zefýři by zašuměli smírní,

a všude samý květ a květ je u cesty.

Než cesta vezdejší – ó, co v ní neřesti!

„Ba bude cesta hodně kamenitá

a mnohá překážka mne na ní vítá,“

dí sobě v duchu, hodiv letmo hled

tam k Janu papeži. „Než půjdem’ přes ně!

A nepůjdeme, bohdá, nevítězně.“

Tak svěží odvaha se pojí teď

v něm s citem libosti a lahody

a nové, necítěné dosud obrody.

I známých vzpomněl. Husa v žaláři

si živě představil a po tváři

mu přešel stín. „Má glejt můj bezpečný.

Sbor křičí však: ,On kacíř všetečný!

A kacíř bezprávný je přec!‘ Toť první spor,

jejž vybojovat musí král, neb sbor.

A vyhraje-li sbor, tož zdarem tím

já otřes Čech až tady ucítím.

Ne, ne! Ta cetka s mojí pečetí

mi pekelnou pak může zapěti.“

A vidí sbor už napřed neústupný

a v králově té věci vzdorně zpupný.

„Ne, nepoddám se!“ – Cítí, jak ho nutí

jakési vnitřní naléhavé hnutí:

„Ty zaštítíš ho!“ – ba i slyší číst

tu pádnou výstrahu, moravských pánů list:

„Jdou velké řeči mezi knížaty

a pány, žasne chudý, bohatý,

jak proti glejtu Tvému bez viny

muž spravedný dán v žalář zločinný.

Neradi bychom, aby cti kdož dbalí,

cti Tvojí Milosti se krutě dotýkali,

by příčiny se mnohým nestaly,

že přízně Milosti Tvé by se lekali.“

„Tu o korunu jde!“ víc králi zrudla líc.

„Tu předčasně se bouří proti mně.“ –

Než vzpamatoval se a vzpřímeně

zas pohlíd’ v chrám. Dnes nepřál si nic víc

než poddati se dojmu na chvíli

a náladě, jež starost rozptýlí

a srdci na mžik smír dá lahodný.

Jen mžik, neb lidstva hruď – chrám dosud nehodný.

„Jsem šťasten přec! Ať kliden pohlíží

zrak do chrámu! Ať duch se cítí bláh,

že splnilo se mi, co v dlouhých snách

jsem dlouho snil; co tolik potíží

mne stálo překonat, než od všech hor

a měst a břehů světa sešel se tu sbor

všech národů, co svět zná, jak je šír,

by choré církvi zdravý dali mír.

Jsem šťasten přece!“ – cítil hřáti krev

a cítil dojem, který jeho zpěv

byl vzbudil v chrámě. „Dobré znamení,

že čtení znělo: ,Vyšlo vyrčení‘ –

a ,od císaře‘ – Tak, tak! Ať svět zví,

že vyšlo vyrčení, jež napraví

mu neduh, jímž mu celé tělo mře;

a vyšlo od Sigmunda císaře.“

A byli v chrámě jiní lidé, zlí,

v svých tvrdých srdcích jako zamrzlí,

a stáli nesmělí a zaraženi.

Jich suché srdce, tvrdší vyschlé kůže,

tou vlahou zvěstí jak jerišská růže

se na mžik rozvilo a divné chvění

tak jimi projelo, že hlavu schýlili

a mnozí v očích svých i slzu cítili.

Ta jiskra božská, co je v člověku,

ač zasypána štěrkem bezcitným

a zhášena den po dni větrem zlým,

v nich doutnala, a bylo doteku

jen třeba malého od jiskry jiné,

by procitla z té hříšné tmy a vinné

a vzplanuvši jim osvětlila taj,

ký v srdci ukryt skvost a jaký ráj.

A dojem potrval a zůstal zjevným,

„Credo in unum Deum“ hlasem pevným

když papež zanotil, kůr vpadl sborem

a zvony dómské opět zahučely.

Ten dojem zůstával přec v srdcích celý,

tak každým pojímán jsa lidským tvorem:

ty jesle ve chlévě, v nich děťátko,

Spasitel světa – chudé holátko.

Noc plná požehnání snáší se

již na svět oněmělý čekáním,

by největší mu dala úrodu,

co svět je světem. Prolomte se, nebesa,

ach, prolomte se, nebesa,

obvlažte suchost země vyprahlé

a dštěte, dštěte Spravedlivého!

Ať přijde již k nám Zaslíbený náš,

syn krále věčného

a otec věku budoucího,

jejž zdávna hořícími jazyky

už prorokové prorokovali,

an kolem lid se choulil v temnotách

v neklidném spánku po dnech neklidných.

Ó, prolomte se, nebesa,

a dštěte, dštěte Spravedlivého!

Ať našich srdcí hrudy zatvrdlé

nám na prsť vzdělá kypřeplodnou,

by štědrý hojně vydávaly klas

a čistý! Prolomte se, nebesa,

a dštěte, dštěte Spravedlivého!

Ať obměkčí všem násilníkům hruď

a ducha pyšného jim pokoří

a zamění ho duchem smířlivým

a milostným. Ó, prolomte se, nebesa,

ať přijde již k nám Zaslíbený náš,

ať přijde všemu světu Mesiáš!

Už jitřních zvonů slavné údery

zvěst růžnou nesou místo červánků.

Jak slavně tlukou! „Spása přišla tvá!“

volají na svět. „Vstaň a pokoř se!

Svou pýchu svlec, svou tvrdost vylámej,

smyj s tváře přetvářku a pokoř se!“

Jak slavně tlukou, slavně, nebesky!

Jakou to mluvou novou, nezemskou!

Aj, slovo za slovem se překotně

jim hrne z nitra rozhořelého

a roste na věty tak velebné

a věty mohutné, jak potoky

se v horách na vodopád slívají

a hlásají a jásají a plesají

bez konce, bez konce, ba cítíš,

bez konce. V kovovém jich nitru tolik

je citu, že jím mluvit mohou věčně,

a hloubky takové, že bezdná jest.

Tak řeky velké v moře vtékají

bez konce, bez konce, bez konce.

Jak slavně tlukou, slavně, nebesky!

Jak svobodně, jak bez pout, okovů!

Ó, velké poselství a požehnané!

Let tisíce tisíců na tu zvěst

svět čekal, aby člověk spasen byl

a vysvobozen, vysvobozen byl.

A musel to být chlév, ba prostý chlév,

kde vůně lidskosti nám vzešla nejčistší

a nejněžnější. Musel to být chlév –

když paláce i chrámy na chlév zvrhly se,

zas prostý chlév se musel zjasnit v chrám

a vydat květ, jenž zemský měl sic tvar,

však vůni nebes. Bůh vstal v člověku,

by duše byla vysvobozena.

Jak slavně tlukou, volně, svobodně!

Ach, ony tlukou hlasem vítězným

a tlukou na dvéře již mého žaláře!

Jak rozbíti by chtěly žalář můj,

ten žalář nehodný, ten žalář potupný,

tak mrazivý, tak mrazivý,

že kdyby nezhříval mne vyšší duch,

již nad mým pádem rozlehl by se

ten výsměch jizlivý a ďábelský,

jenž uzavřel mne zde... Neb nemužně

a nectně vlákali mne do něho,

mne slovy úlisnými pozvavše,

a jen jsem vešel k nim, hned lstně

a zrádně za mnou dvéře uzamkli

a ruce mnuli si... Jak slavně tlukou!

To rozbít, rozbít chtějí jej, ba rozbít,

ba vylámat v něm dvéře chtí a mříž,

a rozbíjejí, vylamují je,

by volno vyšlo z něho srdce mé.

Koř se, mé srdce! Plač, mé srdce!

Jásej, mé srdce! Vylej ambru svou,

a tvrdé-li jsi, rozbij nádobu,

ať vonný obsah její vyteče!

Jsi svobodno, jsi svobodno.

Jak nejásalo bys, jak neplakalo,

když železné to srdce zvonů všech

tam jásá jen a pláče radostí?

Noci svatá, milostná a sladká,

hvězdou věštíš příchod Jezulátka

pastýřům tam na stráni,

mocným králům ve zbrani.

Z otevřených nebes andělé

zvěstují též mně ho vesele.

Vítejme ho, zpívejme mu všude,

jak tu leží v kolíbečce chudé;

vítejme ho, oslavujme písní,

jak tu v jeslech chuďátko se tísní!

„Vizmež pacholíčka, anť v jesličkách leží,

jeho milost tak veliká, obejmeš ji stěží.

Blaze, že jsme dočekali té milosti nové,

ještoť jsou dávno žádali staří prorokové.“

Vidím hvězdy, vidím Betlém chudý,

vidím pastýře a slyším dudy –

též jsem pastýř, také všeho nechám

a jen Spasitele vítat spěchám

do Betléma, jenž jest Východem,

odkud zjasněn vyjde národ s národem.

Na křídla se okovy mé mění,

z Betléma já do Betléma k vám

nový život vítat pospíchám,

moji věrní, moji vyvolení.

Do našeho Betléma jdu k vám,

v němž jsem pravdu věčnou kázal vám,

za niž stojím já i umírám.

Jesu Kriste, štědrý kněže,

s otcem, duchem jeden bože,

tvoje štědrost našě zbožie

z tvé milosti.

Tys ráčil v nás přebývati,

chléb vezdajší chtěls náš býti,

chtě nás tudy obživiti

z tvé milosti.

Ó, dobroto tvá k nám božská,

ó, milosti tvá předivná,

dáváš nám chléb z tvého těla

z tvé milosti.

S vámi dlím tu v Betlémě nám drahém.

Zaklínám vás vašich duší blahem,

bratří, sestry, páni, rytíři,

ze svých srdcí vymeťte prach pýchy,

by v nich hostem beránek byl tichý,

jemuž klanějte se s pastýři,

vůdci stád, i vůdci národů,

síly králů, knížat, vévodů.

A ty prvý jednej, Český králi!

Svatý buď tvůj národ, dokonalý!

Země tvoje zemí svatou buď!

Každá chata v ní buď svatyní,

ona celá nebes předsíní,

kde je lampou čistou každá hruď,

aby království tvé, celá tvoje zem,

veškeren v ní národ byli Betlémem.

A ty, králi Polský vznešený,

i ty, lide jeho sbratřený,

buďte záloha vždy věrná, jistá:

pomáhejte potřít Antikrista!

A vy všeho světa králové

a vy knížata a vůdcové,

sestupte se, shromážděte sem,

celý svět učiňte Betlémem!

,Aj, duch Páně nade mnou,‘ dím s prorokem,

,onť mne pomazal a poslal chudým všem

kázat evangelium; kdo srdcem zkroušení,

uzdravovat je a zvěstovati

jatým propuštění, slepým vidění,

a kdož souženi, těm volnost dáti

a všem zvěstovati léto Páně vzácné...‘

Bylo veselo mi na vinici pracné.

Bylo, bylo – a zas bude, bude.

Plameny zřím vyšlehovat rudé,

plameny, v nichž na prach shoří chvatem

všechen troud, však zlato bude zlatem.

Ba i modla, samý pych a nach,

modla světová se skácí v prach,

z něhož vzejde pak, až vytratí se dým,

nový Jeruzalém, nový Řím.

Již zas, již zas to slavné poselství!

Tak spasné, osvobozující.

Již zas!... Jak slavně tlukou, svobodně!

Jak radostně a vítězně!

Jakou to mluvou novou, nezemskou!

Jak jihne od nich vše a roztává!

Jak jarním sluncem, jako jarním sluncem.

To v dómě pyšném při mši papežské

u velké nádheře a slávě vznešené

teď jáhen, sám to Římský král,

čte evangelium, to velké poselství

a požehnané, sladké, sladké:

„Aj, zvěstuji vám radost velikou, radujte se,

jež bude všechněm národům:

neb narodil se vám dnes Spasitel,

jenž jest Kristus Pán, jak Bůh sám chtěl.

Sláva na výsostech Bohu

a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“

Amen i Amen... (Obrátiv se k dveřím.) Slyšíš, koncile?

„A na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“

Aj, slyšíš, koncile? Aj, slyšíš, slyšíš?

A co ty, Sigmunde? Ó, králi Sigmunde,

jenž právě dočtls toto poselství

tak požehnané a tak sladké, sladké?

Zda dáš těm slovům vtěliti se v čin?

Zda dáš těm slovům sílu ramenou

a napravíš tu křivdu koncilu

a otevřeš ten žalář nehodný

a potupný a nespravedlivý?

Ten žalář mrazivý, tak mrazivý?

Aj, slyšíš, Sigmunde? Aj, slyšíš, koncile?

„Sláva na výsostech Bohu

a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle!“

Slyšíš? Slyšíš?

V ten čas, kdy zněla tato blahozvěst,

mrak blyskotavý mezi třpytem hvězd

se náhle zjevil, cizí, odlišný,

než všechny oblaky a mraky jsou,

co putují a bloudí oblohou;

let jeho klidný byl a přepyšný,

jak pod hvězdami svobodně se nes’

nad spící hory, jezero a les.

On ve volných se kruzích snášel níž,

hrozivou nesa pusté zkázy tíž,

a cos v něm blýskalo, jak zpurný zrak

když skrývá blesk. Jak letěl, od oblak

to válo chladem, vyjící že vlk,

ač hladov byl, vlez’ v brloh svůj a zmlk’.

A on se pod hvězdami volně nes’

nad spící hory, jezero a les.

To nebyl mrak, byl duch to bludný,

sok Boha, jeho němý odpůrce,

sám nad vše zvýšiv se, i nad Tvůrce,

smích stříkaje, smích dráždivý a svůdný,

smích zžíravý a dravý na vše všudy.

Než i ten smích ho nezbavoval nudy,

jak nad zemí se vznášel v tichou, v bouřnou noc

a viděl její stín a její malomoc.

On bez zápalu, který oplodňuje,

on bez jiskry, co na žár rozpaluje,

ji oblétá, kol úst jen ostrý smích,

jak z ní tam paří se a kouří hřích.

Duch nelásky, duch tajněskryté zloby,

co od věkův a každé doby,

jak mráz když na květ padne v podletí,

šle na vše dařivé dech prokletí.

Duch v sobě smutný, v sobě teskný,

v té pouti bludné mezi hvězdami,

než prvních paprsků hlas břeskný

den bílý s novým žitím oznámí.

Zda bol ho zžírá závistivý,

či touha po stvoření krásnějším

a po snu, po životě šťastnějším,

než tento svět je s všemi svými divy?

Či vědomí, že lidstvo – mrva čpící;

jen na mžik zjeví se sic někdy proroci,

však věčně rodí se v něm jenom otroci

a tyjou lichváři a kostelníci?

Že chrámy stavějíc, přec horší jest než zvěř;

čím zbožnější, tím chlípnější to sběř,

a mimo chrám že líže prach ten sketa,

ta mrva nesoudná a nehrdá a kletá?

Duch pochybovačnosti byl to vnadný;

duch netvořivý, proto chladný;

duch neradostný, bez blaživých tuch,

a chladně krásný, jak ten třpytný mrazný vzduch.

Duch pohrdy to byl, duch podmanivý,

vším nespokojený, i sebou sám;

oblétal chmurně ozářený chrám

a slyšel zpěv a viděl obraz živý.

Ocelí tvrdou zraky jeho hledí

a na čele mu mračno blesků sedí.

Rty trpko zkřiveny a líce bledá.

On duhovýma křídloma se krouží

nad dómem zamlklým a zvolna ouží

své kruhy, jak když dravec lup svůj hledá.

Tam Římský král teď rajský dopěl chýr:

„Sláva na výsostech Bohu, lidem mír!“

A smíchem ledovým, jak třeskutý

se ve skaliskách rozesmává mráz,

duch pohrdy se pousmál tu v ráz

a, jakby slovy těmi dotknutý,

zakroužil ve mrazivém živlu svém,

v tom vzduchu hvězdotřpytně jiskřivém,

v němž mimo něho osmělí se žít

jen věčně zmlklý ledovcový štít.

Tam zakroužil, by smíchem polil zem,

jejž probudil v něm královský ten vtip,

ten vtip a slib, bláhový dětský slib,

až naklonil se smělým pohybem,

níž, níže snášeje se dlouhým letem

nad spícím, bdícím, nad bájícím světem,

a úsměv rtů již změnil na rys zlostný,

níž snášeje se, duch ten neradostný.

Již země dotkl se a vešel v chrám,

když právě dozpíval tam diakon

své „Ite, missa est!“ a z věže zvon

a zvon to rozhlášely dálavám.

Tam na oltáři ležel meč. Jej papež vzal

a králi Římskému jej slavně dal,

a zvony provázely papežovu řeč,

an v ruce Sigmundu klad’ hájit církve meč.

Meč velký, břitký, z chladné ocele,

jenž v hruď se bude vrážet vesele,

v ta srdce kacířská, v ta srdce psí,

an celý svět blesk zjasnil poselství

a pastýřové v šalmaje a dudy

svých citů vkládají už zlaté rudy

a nebes rytíři zvěst nesou na vesmír:

„Sláva na výsostech Bohu, lidem mír!“

A smíchem ledovým, jak třeskutý

se ve skaliskách rozesmává mráz,

duch pohrdy zas pousmál se v ráz,

křídloma objímaje chrám ten klenutý,

nespatřen nikým, každým cítěn však,

báj rajskou zaháněje do oblak

a po zemi jen rozstýlaje chlad,

ten krásný chlad, jímž blýskává se had.

On vítězně se smál – i oltáři,

když na něm ležel meč, i císaři,

jenž hájit církve mávati měl jím,

tím novým slovem apoštolovým.

„Vy moji jste. Svou šeptejte si báj

dávejte se uspávat jí v ráj;

nad vámi všemi meč můj železný,

jejž sami brousíte, bych já byl vítězný!“