Etruská ballada.

Etruský sedlák – první oráč

vzal za pluh kámen ostrý

a první brázdu sotva táhnul

a vyoral jen – kostry.

I pravil k sobě: V zlý čas věru

jsem vyšel zemi orat,

můj chleb z té tvrdé země kostí

mi musí ovšem korat.

Dne druhého táh’ brázdu zase.

Zem páchla shnilou krví,

a sedlák vzdech: Chleb hořký bude,

dokavad tak se mrví!

A třetího dne vyšel v pole

hned z rána na úsvitě,

pluh těžce táh’, a pod něj sáh’

a vytáh’, vytáh’ – dítě!

To dítě mělo šedé vlasy,

na tváři samou vrásku

a ve svraštělé suché ruce

hrsť žlutých, suchých klásků.

A sedlák polekán a zdiven

se ku dítěti sehne,

to plakalo, že míň je rosy,

než slunce žár ji sžehne.

To plakalo a hořké slzy

do vrásek tekly hbitě,

a sedlák vzdech: „Pro věčné bohy

kdo jsi, co chceš jen, dítě?“

A dítě dělo: „Zaorej mne

i hluboko a hladce,

zas na povrchu vždy se zjevím,

jsemť obraz – tvojí práce.

Svůj hořký pot, svých slzí brod,

své trudy zříš v mém vlasu,

své práce marný výsledek

v té kytce hluchých klasů.

A slzy moje – slzy lidstva

jsou ovšem nekonečné,

a v dětské mojí tváři vidíš

též svoje dětství věčné.“