ETYMON.

Jak pojmy lidské časem zrají,

zde malý příklad viz:

Při slově kacíř v dětství máji

mráz chodil po mně kdys,

neb z dojemných knih vzdělávacích

dočetl jsem se o těch dracích

a samorostle mněl, že proto tak se zvou,

že kácejí, nač napadnou,

zvlášť svaté sochy, obrazy a chrámy –

– no, to buď Pán Bůh s námi!

Pak studentu, jenž ulovil již stěží

pár řeckých slov – a taky Katharos,

duch urputný zas v druhý extrém běží:

mu génij jakýs nabulíkal cos,

a víc než celé řečtině

on věří dál své vidině,

dál drží český slova kmen,

jen smysl silno poopraví,

by český byl i pojem pravý.

„Ba, kácí, ovšem kácí taký člověk zlatý

však modly jen a tyrany a katy!“

on dumá sněním unášen. –

Však knih je moc a nestejných;

vanou i jiné větry v nich.

A kdybys vzal jen s reservou,

co o těch zvíš, již „čistými“ se zvali,

tož hroznými přec zjeví se i z dáli

ti hrdí lidé, kteří soudí vše a rvou,

a k tomu ještě pevně jsou si jisti,

že v neurvalé této robotě

zůstali oni jediní zde čisti!

A na konec, když víc pak v životě

než v knihách čteš (jeť poučný ten shon!)

snad dokonce si jednou pobroukneš:

„Nač uznávat jen jedno etymon?

Když Katharos – tož Kateřina též!

A myslím jakés spojení je přec

se slovem Kateřinky – což je blázinec!“