Euridiké.

Jak bylo jí, když sladkou písně mocí

se zvednout směla, navrácená žití,

a za svým pěvcem, chotěm nazpět jíti,

den uvítat a rozžehnat se s nocí?

Bůh svolil, nešel však mu ku pomoci.

On spěje, pěje, v srdci touhu cítí,

v ty sladké oči poprv zas jí zříti,

a touha s láskou zlí v něm byli soci.

A touha zvítězila. V sledním kroku

se obrátil a s hromotřeskem brána

se zavřela, mha kol jej zatopila.

Ó jestli v mžiku tom čet’ v jejím oku,

pak pochopil, čím byla za ním hnána

a v mžiku tom proč vyrvána mu byla.