EURIPIDES.

Král Thessalie, Alexander, tyran,

jenž proto lidi nabodával na kůl,

že rozkoší mu bylo podívání

na řinoucí se krev, na řvavé muky

a křeče údů, jež opouštěl život –

jenž pro svou a svých honících psů radost

do medvědích a vlčích koží zašil

zloupené po sousedstvu bydlitele

i poddané, když znelíbili se mu,

i dvořeníny v stavu nemilosti –

král Alexander seděl na svém křesle

v divadle ferském, když šel přes jeviště

kus „Trojské ženy” starce Euripida,

a zachmuřený, hlavu nakloněnu,

poslouchal Hekubiny pláč a vzdechy,

jež střídaly se s nářkem Andromachy.

Máť reků, žena hrdiny tu byly

v zajetí truchlém, od spálených krbů

a hranic, na nichž oheň zžíral těla,

skosená nelítostným mečem řeckým,

vojáků rukou odvlečeny byvše

v ležení vrahů, žalně naříkaly

za vším, co bylo, žalněji pak nad tím,

co v nedaleké chvíli přijít mělo. –

Král náhle povstal v půli tragedie

a vyšel spěšně s mračny ve zlých očích.

Pad na diváky strach a hrůza náhlá

i herce zachvátila na jevišti,

zmlk Hekuby pláč, nářek Andromachy,

a pohledy svých tragických mask slali

kams v nejistotu osudů svých lidských.

Však tyran zastavil se u východu

a ze zbrojnošů jednomu tak kázal:

– Jdi, vyřiď hercům, aby dále hráli

a nelekali se mé mračné tváře.

Nic jim se nestane i divákům nic.

Jen smutkem vplížil se mi nějak v duši

pláč těch dvou ženských postav na jevišti.

I odešel jsem, neb ten smutek dral se

zas z duše ven mi slanou vodou očí –

a potom ještě: cos mi hrdlo stisklo

a srdce, jakby zabiti mě chtělo,

bušilo do mne – – Jakýsi bůh vložil

podivná slova na rty histrionů – –

Ať hrají dál, však nechci býti při tom.–