Eurynome.

Ti, kteří nivou asfodelů

jdou jako bledých stínů řad,

si ob čas sáhnou smutně k čelu,

mrak jakby černý tam se klad’.

Jich hrůzné Kery nezděsily,

jich nepolekal Thanatos,

ni Sisyph v sklonu slední síly,

ni Danaidek děsný los,

ni divá muka Tantalova,

ni na svém kole Ixion,

neb vědí, bolest horší, nová

v té hloubi, stínů mračný shon

kde tlačí se, že na ně čeká,

je nejvíc v jícnu stínů leká

nad Cerbera, jenž lačný štěká:

Eurynome!

Kde Styxu močál hnědý stojí,

že třtina v něm již uhnívá,

sám Pluto kam se vkročit bojí,

bohyně sedí strašlivá.

Na kůži supí rozložena

v svém zjevu černá Harpyje,

půl minotaur to je, půl žena,

obětem mozek vypije

a věčně lačná, holohlavá,

v své neúprosné žravosti

všech mrtvých hnáty ohlodává

až do kosti, až do kosti!

Tam přijít, stínů dav se leká,

pot úzkosti jim s čela stéká,

neb v srdcích všem již dávno štěká:

Eurynome!

Ji poznávají. V žití byla

již dávno, dávno, dávno v nich;

toť onen vztek a dravá síla

a divý ples z všech činů zlých.

Toť hamižnost a zpupné záští,

jímž v světě žili bez lásky,

však v sobectví vždy byla plášti –

teď zřít ji mají bez masky.

Dřív zájem vlastní nebo cizí

si namlouvali v zášť či hněv,

teď slední škraboška ta mizí,

svých vlastních duší zří tu zjev.

Juž svíjí se, jak saň se vzteká,

z nich vystoupla, zde na ně čeká,

kol údů slizká jim se smeká –

Eurynome!