EVA CIKÁNKA (I.)

Kraj v Půlčechách je rovný, úrodný, pln žita

a pšenice, jež jako dukáty se žlutí,

jimiž se platí zem. Tam ves je na půl skryta

ve hlavách stromů, které květy s listím sypou

na šedé její střechy, ploty na sesutí:

a přede vsí je suchý břeh se starou lipou,

kde po práci se večer mládež ráda schází,

kam s hodů hostitel vždy hosta vyprovází.

V ten čas, kdy k severu zas čápi letí v kraji

a přinášejí svačinu těm, co jsou v poli,

již poslední snop žita ve vsi mlátívají.

A v hlučném tepotu, jejž slyšeť po okolí,

kdy pravidelně rána v taktu k ráně padá,

tím šesticepým tepem mlatec písně skládá,

jež sladí práce trud a ohýbají ruce,

jak nohy při tanci se řídí podle hudce.

Tam v statku, prostřed vsi, jsou otevřeny vrátně,

a na humně cep k cepu bouchna v stranu lehne

a opět vzletne k patru, dotkne se ho chvatně,

by stihl opět druha, v žlutou slámu šlehne;

tak v hybu vlnitém jak mnohořečná ústa,

jak hbité jazyky se předhánějí cepy,

a s nimi o závod jdou řeči, žerty, klepy,

pod cepy ale zrna vystřikují hustá.

Teď první mlatec cep svůj vězeť nechal dole,

hned druhý dopadl, a poslední, jenž právě

se patra dotkl, sletěl poslední jsa v řeči.

Tu čeleď stranu obrací, a ke stodole

se blíží drůbež, vrabci, zrnka zobou v trávě

a rozprchnou se hned, jak slechnou kroky něčí.

Tu ejhle, ze síně se blíží hospodyně

a v koši chleba jim a tvaroh k němu nese

i sedla na žito a zasedla hrsť velkou,

všem mlatcům rozdala. Z nich každý pak se čině

do kůrky kousá, myslí, na cep podepře se,

jak hlad svůj měřil by tou jeho délkou.

„Nu zaplať pán bůh, selko, na stokráte více!“

ret utírajíc řekla dělnice, pak jiná:

„Již ani dvakrát víc! Kam dala by to selka?

Však nemá dcer, a jaká čáka na dědice,

když darmo posílá za nevěstami syna –

jeť vybíračný, on, a k dívkám liška velká!“

Tu Jáchym čeledín, jenž právě zajel v krajíc

svým nožem zahnutým, jejž Slovák mu kdys prodal,

a sousto na vše strany obrátiv než podal

je usměvavým ústům, jež se upejpajíc

je lapla do zubů, neb jinou měla práci;

on posunkuje rukou k té, co domluvila,

tak prohodil: „Hle, jak se zamlouvá – jeť vdovou!

Jen nadcházejte mu!“ Ta odsekla však rádci:

„Nu bože, na moutě! Jen suknici míť novou –

však nejsem ledacos! Mám za barákem pole,

půl vsi že na nich oře, já tam sbírám klasy;

mám doma čtyři stěny – škoda, že jsou holé!

A v plotu kopu tyček, na hlavě mám vlasy,

a na drůbeži pírek nikdo nesečte mi.

A co prý největší je štěstí na té zemi,

až chvála bohu toho mám – půl tuctu dětí.“

Tu všichni smáli se, i selka zasmála se,

a Jáchym oráč žertem prohodil k ní zase:

„Což Bětuna! Ta může si naň pomýšleti!

A víte, komínem proč pouštěť teplo může?

Nu, sedlák dříví koupí, Bětuna však zkrátka

si dojde v les, kdy libo, jako do dřevníka,

ač za to zasvrbí ji třeba někdy kůže.

Pak příbuzné má – a krev není syrovátka –

však zvou ji ve vsi ,teto!‘ a všem svatým tyká.“

Zas všichni smáli se a po očku vždy vzhledli,

co hospodyně říká, a dál chleba jedli.

V tom z maštale však vyhybla se napřed hlava,

tak plna černých kudrn, jako smrček jehlí,

a tvrdé čelo, ostrý nos, však ústa smavá,

jak podle vzoru v kámen ladně vytesaná.

Však nejdřív zraky znáť, z nichž ohníky dva šlehly,

div nezapálí stodolu, v niž dopadaly.

Byl Jaroš to, byl mladý Vejvodič; teď stana

se žbírkem v ruce – koníky jím hřebelcoval –

tak děl: „Hle motovidlo, jak si věchet chválí!“

I ušklíbnuv se, honem v maštali se schoval.

Než mohla Bětuna svou spustiť litanii,

cos všechny vytrhlo: psi ze vrat v náves vyjí,

a mlatci vzhlížejí, kdo odkud kolem kráčí.

I uviděli hosti – k smíchu byli, k pláči:

hle tam, kde prach se zdvíhá, divní hosté jedou.

Vůz černohlávků pln, již vykukují vzhůru

a jiskříce se tisknou v košatinu šedou,

jak z košíku, jejž selka na trh v město nese,

ven vystrkuje hlavy drobné plémě kurů.

A za vozem jde koník s hlavou nakloněnou,

je kosť a kůže, belhá, a jak ožene se

svým chvostem dlouhým, vzkřikne něco vždycky,

co visí koni s boků, obaleno plenou,

po obou stranách: drobný rod to lidský,

dvě černá děcka sbalená, a každé hryže

si z ručky jablko, jež sotva držíc křoupá.

I křikne vždy, kdy koník mrskne chvostem.

A nepřistoupí na křik žádná matka blíže,

však karavana černá dále do vsi stoupá,

co lidu zástup již se dívá tmavým hostem,

a s láním vítal je, kdo vyběhl ven z dvora

před dům se postaviv a přístup do vrat bráně

cikánkám pochvatným, z nichž každá měla tvora

malého na zádech a přes něj chudou kytli,

a v skutku podobna jsouc ve svém spěchu vráně,

jež křídla černá vzedme k poletu jen hravě,

spíš běžíc po zemi: tak ty, kde co by chytly,

hledíce kolem, chvátaly a přes příkopy

i ploty v před, až u domu je zhurta stavě

sám hospodář neb čeleď hnala rozdurděná.

Však cikánky již z cesty hlučný povyk tropí

a žebroní: „Jen vy nám, pantatínku drahý,

k vám nebraňte! Jen trochu, tatínku náš, sena

tam pro koníčka. Táto! Kousek chleba dejte,

zas nadělí vám pán bůh, aby vaše prahy

smrť nepřekročila ni člověk zlý, ni nouze.

Nu, pro to zdraví vaše! Požehnání sejte,

a hojně se vám zrodí, tatíku můj milý!“ –

Tak kroky na sáh vedly, řeči na dva dlouze,

rty hýbajíce zručně všude žebronily

až k statku Vejvodiče, jenž byl ve vsi středu

a napřed zahrádku měl, dubová též vrata,

jež na pilířích velkých byla zavěšena –

pilíře kamenné a staré ku pohledu

i šedé, dílem byly sochařského dláta;

neb nejvýš dvojice psů byla natažena

dovedně tesaných, z nichž oba vzhůru hlavy,

sluch i zor napjatý, jak strážci domu praví

v dál větřili, ač oba pokryti již mechem.

Sem podél plotů blížil se již s velkým spěchem

po návsi prachem zástup hlučný, divný, pestrý.

Šli tmaví mužové, psy chutě odháněli,

již koně kousali do vetchých jeho nohou,

co zatím po dvorech se hnaly černé sestry,

šat svrchní přes rámě, v něm děcka, rance měly,

a prosby dotěrné i kletbu tajně mnohou

z úst šlouce za vrata a v okna vzhlížejíce.

I došly k statku Vejvodičů. Přede vraty

stál čeledín, cep v ruce, když tu k němu blízko

se žena přihnala, tak smědé měla líce,

jak socha bronzová, na krku plíšek zlatý,

a zrakem jiskřilo to černé cikanisko,

jak ukradlo by slunci. Vyhrnula pysky

jak třešní zbarvené i ukázala zuby

jak bílé oblázky, když voda přes ně běží –

ne voda, řeči však: máť jazyk jak had slizký

a mrštný, bodavý, div nevyběhne z huby.

Stál Jáchym čeledín a vzkřikl věru stěží,

ty oči blýskavé když zabodly se v něho:

„Hej, selko, drůbež zavřete, hned, nechte všeho!

Jdou vlaštovičky!“ Vzkřikl a v smích dal se hrubý

výš povytáhnuv koženky a beranici

dál šinuv do týlu, že zachytla se v letu

jen v rusých kadeřích. Však dívka bílé zuby

tak vycenila naň, jak krásná zvěř, a v líci,

jež byla černá, vlas jak pásky ze sametu

jí spadl v prouhách – střásla jej tak vedouc řeči:

„Nu, zlolajný! Křič, křič! Máš hrdlo notné.

By kříž tě hodně bolel, ruce při mlácení!

Pusť, mužíčku, pusť! Hle, jak polívka ti svědčí!

však já ti udělám, že hrdlo tobě zkrotne!“

Dál od cikánky patu odšoupnuv on vece:

„Hle, obludu! Ty drzá, hleď, ať potkáš brzy

kůl první v plotě; pozor, ať tě nepřeměří,

však viklá se. Jsi z čertovy mi ptáček klece,

a uleť dřív, než přiletí, co rádo mrzí,

neb čertu dušička, cikánům blázen věří.“

Však cikánka tak divoce naň zrakem blýskla

tak blízko stanuvši, že dostal husí kůži;

a na krok od něho, přec k pilíři jej tiskla,

ač netkla se ho ani. Dřív pak, než se vzmuží,

zas ona začala: „Huj, pěkný mládenečku,

huj, páchneš valachy. Jdi hřebekovat vranky!

Však vyložím ti, chceš-li – podej mi jen ruku –

kdo ukradl vám ondy brambor plnou bečku,

i jaké budeš míť a měl jsi radovánky.“

Tak prořekla, a mlatci zasmáli se v hluku,

co stáli tady. Všichni jemu domlouvali:

„A dej si, Jáchyme, dej, podšívko ty jedna,

dej si jí hádať přec, co asi hádať bude.“ –

Cep složil s ramenou, jejž druzí k sobě vzali,

zpět nohu pošoupnuv a ruku velkou zvedna

vstříc cikánce, jež rety ohrnula rudé,

co druzí dychtivě v smích nastrojili líce,

by propukl, jak udá se, a hlavu k předu,

naň zírali, on, Jáchym, škubnul rukou zpátky

jak od ohně. Tu smáli se hned řáholíce,

co dívali se kol. A znovu zkoušel vědu,

svou ruku předložiť pobouzen od čeládky,

však po všech kolem kroutil z podobrví zrakem

a váhal zas i smál se. Černá prorokyně

však zkoumala již pilně v tahu všelijakém

rýh sledy na ruce. A byla jeho ruka

jak vráskovitý list, rýh, jako na křovině

je proutí rozmaríny, jako kůra puká

na starém stromu, ač zas počíná již kvésti.

A jsou-li proutky to, z nichž pokvete mu štěstí,

tož dal mu pán bůh hojně na té zemi;

však jsou-li cestami, po nichž má k němu jíti,

tož jistě zabloudí, než vyplete se všemi.

V těch osud lovila cikánka jako v síti:

„Tu čára přes čáru, a tu se rozbíhají;

to jako cesty jsou, po nichž se chodí v kraji.

Nu aby pán bůh ti dal milosť: čtu já tady,

že budeš dávať do úst a mříť při tom hlady.

A přijdou vrtochy jak mouchy do tvé hlavy

a jako jsi se smál, pláč spustíš usedavý,

a za stodolou, za humny se často stavíš,

na hrušku hlavu podepřeš a zmokříš kůru.

Nic, hochu, nespomůže, smutku nezastavíš,

leč zabiješ-li v půlnoc na svém těle můru.“ – –

„Hned zabiju ji!“ Vzkřikl čeledín a zdvihnul

tu ruku do výše, v níž zlý mu osud četla:

v tom bystrý její zrak tak v očích se mu mihnul,

jak z mraků blesk, že zadržel dlaň maní

tak napřaženou výš – a zubů řada světlá

se vycenila naň, smích slyšel od ní ryčný,

i kolem smáli se. Tož rozdurdil se na ni,

svou ruku nechal spadnouť, hřmotnou ruku, pádnou,

a v mžiku obličej ten její chytrý, sličný

jak krásná nádoba, v níž nesouc vodu chladnou

o kámen dívka rozbila – hned v samé vrásky

se rozběhl, a zuby bílé na oblázky

se změnily, jež v závod s jazykem se tlukou.

I hlasně lála prchajíc. Však Jáchym bledna

stál nehnutě, pak pomáhal si k slovu rukou

a zakoktal: „Ta černá! Poludnice jedna,

snad udělala mi!“ – A z mlatců ti se smáli,

a řekli druzí: „Udělala!“ – Se záhrobně

pak stará paní máma shlížejíc sem z dáli

a držíc slípku krotkou, ochočenou,

jíž Sedla říkává, a přežvykujíc drobně

cos v ústech válela, tak bradou třesouc křikla:

„Pojď, hochu, pojď, ať pokropím tě posvěcenou!“

On odprosil se však – neb úctě byla zvyklá

ode všech na statku: „I prosím, paní mámo naše,

i škoda na černé je svatého. Já myslím,

že zaženu to bramborou s nákyslým,

jen přimluvte se za nás, ať je dobrá kaše.“

I zasmáli se mu a přisvědčili mlatci,

cep každý opět jal, by pospíšili s prací.

Jen hospodář vzal klobouk a zamířil do vsi,

kam jiní sousedé se také zvolna trousí.

Stál přes dvě stavení jen dvorec s velkým statkem,

kam Vejvodič se bral spěch maje důležitý,

neb vryla se mu vráska v obličeji hladkém

i tučném, oholeném, a těch zraků svity

cos věštily, jak blesky bouři věštívají.

Šel podél plotů každý stromek převyšuje

a rovně rostlý tak jak dřevo topolové.

Teď potkal souseda; hned ruce sobě dají

a ukazují k tlupě, jež se cestou snuje

tam zrovna míříc do vrat, kam i sousedové.

A vráteň vrzla do kořán se otvírajíc,

z ní zaštěkali psi a zakejhaly husy,

a z telat stáda jedno do vrat zabečelo,

však prutem zeleným je zahnal chlapec rusý,

jenž při ústech si držel namazaný krajíc.

Ten spatřiv cikány, jimž do dvora se chtělo,

co síly v těle měl, hned mrštil v obě vrátně,

a ty se zavřely. Sám posel od úřadu,

jenž černou tlupu vedl, dvířkami všel v statek,

a za ním sousedé již sbíhali se chvatně,

by v hromadu se sešli, dali sobě radu.

Co cikáňata venku bita od svých matek

o překot vřeštila, a ženské hubovaly,

však muži pohodlně v trávě rozloženi

si z dýmek bafčili, tam v radění se dali

a stále křičeli: „My chceme vysvětlení!“

A rychtář poslu z města, jenž vykládal spisy

z té brašny veliké, jež po straně mu visí,

tak domlouval se ptaje: „Co nám přivádíte

ty lidi černější než zem, co s nimi tady?“

Tu poselák si rukou po vouse jel, s brady

jenž mu v dvě strany visí, řekl tak: „Nu víte,

tu máte černé na bílém, a kdy by bylo

snad bílé na černém, buď máslo na krajíci,

dám do brašny, už jdu, a mé tvé nesmím říci.

Však, pane starosto, teď by mi neškodilo –

má žena vám dá duši za chlebíček z venku,

a děti zrovna tak, když jabko někdy nesu.

Však, chvála pánu bohu, máte letos pšenku.

Tak, zde jsou lejstra, tady to tak psáno stojí,

ti cikáni že snesli do Brandejských lesů

půl kopy drůbeže kol z vesnic a dva vepře,

jež z Lužan chalupník si od podzima hlídal.

I nařizuje úřad, by je obec slavná

ku práci držela, má trestať, kdo se vzepře.

Že všichni přísluší sem do obce již z dávna,

kdy prvně úřady se ptaly, kdo kde doma.

Nu, zrodili se vám tu, a již jsou to vaši

teď vás jich nezbaví ni kouzlem bába chromá,

ni ďábel rohatý jich z obce nevyplaší!“ –

„I vyplaší!“ děl starosta. „Jen vy jich zpátky

nám nevoďte; my proces uděláme krátký:

pryč vyženem je vždy – však jsou tu zase v týdnu!“

Tu vážně poselák se nafouknul a řekl:

„Nu vidím, pánové, já dokud nepřihlídnu,

jich že se nezbavíte! Počkejte!“ – Tu smekl

a péro cídil na čapce. „Nu uvidíme!

Však dále nemluvil, neb před ním velký pecen

se octnul. Nedbaje, zda křížkem už je svěcen,

hned zajel nožem v něj a říznul v čáře přímé,

až padnul odkrojek, že chvála pánu bohu

by po práci měl drvoštěp dost z něho půlku.

Pak v skrojku důlek vyříznul a do tvarohu

si nabral lzicí, dvakrát uložil jej v důlku

a přikryl výkrojkem zas, do brašny chléb vložil

a ještě krajíček si namazal a požil.

Pak povstav k odchodu tak činil konec řeči:

„My pomoci vám nemůžeme, sousedové,

tak chtějí to už míti paragrafy nové,

ač máte s nimi kříž. To mou už bude péči.“ –

Tož pěkně děkoval dluh čině pánu bohu

a hodiv brašnu v bok již za dveřmi měl nohu

a kolem oken již se kmitl věštec práva,

jen ještě selce přál, by hodně byla zdráva. –

Tu sousedé zas vespol raditi se jali,

co s cikány by konečně přec započali,

by na vždy měli je již pro budoucnosť s krku

a nemusili stále platiť od postrků.

Řeč jako rozprávka; zas tak se uradili,

by přes noc cikáni kdes pod dohlídkou byli,

a zítra – inu zítra teprv s nimi začnou.

By zatím ve vsi nekradli, tož aby se jim

chléb dodal starý, třeba tvrdý, okoralý,

jen co by stišili tu chasu bídnou, lačnou,

tu čeládku, i koňům vychrtlým též jejím

kus sena, řezanky by sousedové dali.

Tak uradili se a přes noc by je hlídal,

že nebyl ve vsi nad něj, Podhola: má času,

a silou svou je často přiměl do úžasu.

Ať někdo se mu přidá, by ho v hlídce střídal.

A na tom zůstali, hned k pastoušce se dali,

by na Podholu si hned k službám zavolali.

Tam právě Podhola teď holoubata učí

se v budník navraceť. Byl na hřebeně chaty,

jež v střechu díry má a laty na záplaty,

vše z došků, kalenců, svých pánů o nic chudší.

Tam hřeben obkročiv jak na koně si sedl,

na ty, co po vsi šli, se ani neohledl,

jen vzhůru patře kamsi bílým šatem mával

v tu stranu do nebe, zkud vraceli se v zmatku

bělostní holoubci zpět v svoji zemskou chatku,

když v modrém prostoru, kam první hnal je nával,

svých sester – dušiček – snad nenašli, tu v stesku

z té modré propasti zpět letí třepotavě.

Však ještě jedenkrát se vznesou v ponebesku

jak chmýří ve vánku, a plni jasu, síly

vzduch pijí s paprsky, až závrať v jejich hlavě

je svrhla nad střechu, kde krmitel je hlídal

a líce nadýmal, jak zrovna v světa díly

by větry vyslať chtěl: teď hvizdot mocný vydal,

jímž ke krmení dvakrát svolá je vždy za dne.

A hejno s křídelci již různo zčeřenými,

z nichž pírka létají, teď na dvůr rázem padne,

kde zatím z ošatky jim Jaroš zrní hází,

syn Vejvodičův dobrý, veselý a mladý.

Tož padli holoubci jak nový snížek všady,

v zem zobci ťukali, až na ošatku vzletli,

a Jaroš mluvil k nim a volal do zahrádky

přes plůtek z otýpek a srovnaného chvojí,

skrz které protékal a kloktal pramen světlý;

tam jabloň košatá se přes plot chýlí zpátky –

jak dívky na slůvko když s milým u vrat stojí –

a visí s jabloně sněť košatá, v ní ptáčků,

tož ptáčků sýkorek, co na stromě je listů.

Ti snítky sčítají jak v klítce hopkujíce

po větvičkách. – V té zeleni hle šněrovačku

jak kvítek červenou, a k tomu Jaroš místu

zřel opět volaje, ač neviděl tam líce

k té šněrovačce rudé, jaká líc k ní sluší;

ta byla ukryta v chumáči ratolestí

a švitořila s ptáky, hádala se s nimi.

V tom ruka panenská z těch listů mihla k nůši,

skrz chumáč větviček si na jev cestu klestí

a drží jablíčko za štopku prsty svými

tak rudé, spanilé, jak z lupenu teď zlíhlé,

a nechá spadnouť v nůšku je ze žlutých proutků.

Hned za ním shýblo se však tělo dívčí, štíhlé,

a nad to jablíčko, jak schválně obložena

kol listem zeleným, líc, oku na pochoutku

a srdci pro touhu se náhle objevila.

A sotva zjevila se, červená jí plena

na větvích uvízla – a hned se hlava skryla.

Však Jaroš volal: „Pohleď, jak se vydařili!

Hleď, Evo, holoubek, co je ti tolik milý,

mně do klobouku vlezl!“ Zasmál se tak pravě,

však marně pátral zrakem po té pěkné hlavě,

jež v listí úkrytu zas bzučela jen cosi.

Tož hleděl dál si ptáků: ti však rázem jedním,

jak rukami by zatleskali, vzletli prudce

u volný vzduch, jenž ptáky, syny své, rád nosí,

i zakrouživše sedli domě na sousedním,

co Jaroš poslední hrsť drže ještě v ruce

se díval vyjeven, jak před ním dál se kulí

jablíčko červené a z polou pěkně žluté,

tak čisté, netknuté, jak z kůry vyloupnuté

a vnadné jako líc, jež k polibku se špulí.

Však nesplašilo jablíčko ty ptáky bílé,

neb spatřil Jaroš zástup stoupati sem právě,

jenž s různým pokřikem se blížil k chatě chudé.

Tož Jaroš poskočil, a již se k zemi chýle

chtěl jabko zdvihnouti, když jiná ruka v trávě

již sáhla po něm, ruka tmavá, prsty rudé,

a vztyčiv se zří Jaroš, cikánka jak snědá

zakřoupla v jablko, a jiné ještě hledá.

„Hej, Podholo! Hej, slyšte, jářku, holubáři!

Hle, hle, jak střecha spodem pod vámi se boří.

Lať praská ve vazbě – je znáť již na ní stáří.

A hambalky-li spadnou, vás to šlaka moří.

Buďte přec moudrým, jářku, nedělejte škodu!

Dnes máme něco pro vás: jsou tu Zalabáci,

a nechceme je přes noc pustiť na svobodu,

by nekradli nám. Zítra chcem je míti k práci,

jak úřad nařídil. Dnes budete je tedy

za humny hlídati, ty černé neposedy.

Jak, chcete? Slezte přec!“ – Tak vzhůru hlasy zněly,

však Podhola jen dál svým šátkem mával vzhůru,

duch jeho se zrakem snad zmizel do azuru,

kde bohu před oknem tlum ptáků běloskvělý

křidélky třepotal. Až sousedé kdy zdola

prudčeji křičeli, tvář obrátil k nim zpola

a cosi zabručel a zas se díval k nebi:

„Co najednou vám cikánů je zapotřebí!

Jen buďte hodně rádi, prchnou-li vám brzy.

A milí sousedé, mne sloužiť vám už mrzí:

byt v pastoušce mám drahý za ty služby všecky!

Pes much se nenají jak já, když louskám pecky!

Dnes nikam nepůjdu!“ Tak domluvil a zase

výš hlavu pozvednuv po širé nebes pláni

své ptáky bělostné jak pastýř stádo pase.

Tu soused na souseda hledl udiveně,

a všichni mlčeli té divíce se změně.

Však plni nevole když kárati ho chtěli

a vzhůru patřili, už jeho neviděli,

neb obklopen byl celý jak zjev jiných světů

bílými křidélci, jak sám by do povzletu

se chystal obr pták; on však jen shýbal hlavu,

v šíř líce nadýmal a pískal po svém mravu.