EVA CIKÁNKA (II.)

Tam, kde se lípa širší nahoře než dole

nad cestou košatí a drobným třese listem,

se zvolna ubírá pan učitel sám v pole

i ohlíží se k nebi, po obzoru čistém,

jak čas by hádal, dumá, klobouk posmekává

a čelo hladí rukou. Jistě boha chválí

a jeho slunečko, čte moudrosť boží v trávě

i v každé bylince, jíž v duchu jméno dává.

Tak vykračoval zvolna, když tam spatřil z dáli,

jak pod lipou si bafčí z krátké lulky právě,

jež od úst sahá k bradě jen, hus pasouc hejno

od Vejvodičů babička. I kývnul hlavou,

však již ho spatřila též ona, ustydla se

a dýmku schovávala, neb jí není stejno,

s kým ze vsi mluviť má, by pověsť měla pravou.

Pan učitel však dvorně vybízí ji zase,

by dopřála si jen, sám že si opět šňupne,

by v hlavě problesklo, když zrak a mozek ztupne.

„Vše dobrou stránku má,“ děl učitel a snivě

zrak v pravo v levo toče rozhlížel se v nivě,

jež v slunci leskla se a v takou dál se táhla,

jak boží plný klín, jak štědrosť neobsáhlá.

Tam je kraj rovný, jasný, bez kopců a lesů,

že ze vsi viděť do vsi, jde-li od komínů

kouř o hodech neb svatbě. U volném pták plesu

se rozletne v tom vzduchu čerstvém jako vínu,

i viděť jeho směr, až padne pod oblohu.

Jen tu a tam že prostor na rovině dělí

strom dřeva štíhlého a širokého listu,

neb žlutá kupa stojí vysokého stohu;

dle nich si pozdní poutník v obzor hledě stmělý

cíl cesty měřívá, ví, o každém tom místu

co pověsť vypráví. Též tu a tam se krčí

kus boru pořídku, skrýš poslední všech bájek

a duchů tajemných, z nichž jedni tady zbyli

ti ptáci ve vzduchu, co hnízda mají v smrčí.

Však znají milenci též javorový hájek,

kde pod listem svou milou očekává milý.

V tom širém kraji rovném, rozprostřeném valně,

kde nikdo netuší, proud hluboký se valí

tak tiše, mocný, sám, jak obložený schválně

kol křovinou, že povrch zřídka zaleskne se

kdes pod obzorem. Teď tam výš se mlha nese

blíž obzor schylujíc, a pan učitel vece:

„Nu, babičko, mha stoupá – co říkáte času ?“

A jemu ona: „Říkám, v červenci lez s pece!

Tak, pane učiteli, myslívám si vždycky,

že kukačky se nedočkám, a zas již husy pasu;

ba někdy krátký, dlouhý zas je život lidský...“

„A kolik let vám, babičko?“ – „I pán bůh to ví,

jenž za mne počítá dni, hodiny i chvíle:

když dobytčí byl mor, mně bylo sedmdesát;

jak dlouho od něho, můj syn vám nejlíp poví:

tři tenkrát ztratil kravky, straku a dvě bílé.

I budou hnedle mi z těch dřev již rakev tesat.

Můj starý, nebožtík, měl, za humny co stojí

ten topol starý, rád – nu víte, člověk z mládí

vždy trochu blouzní. Bože, měli jsme se rádi!

A co mi řeknete? My pokud byli svoji,

ten topol stále zelený byl, stále svěží,

a jak mi zemřel můj – i co tu věčně trvá? –

ten strom, zda věříte, již zvolna počal schnouti.

A já již chřadnu také, co mi v hrobě leží;

syn musí mi dáť dělať truhlu z toho drva.

Tam za stavením, hle, má suché, holé proutí.“

Tak řekla stařenka a lulku v ústech majíc

v zem prutem šlehala si snivě pohrávajíc.

Tu zas pan učitel: „Nu, babičko, tak plaše

se nesmíte mít od nás; uvidíte hnedle

svá pravnoučata, jářku! Kdy pak svatba bude?“ –

„I kam pak Jaroušek? Kam pak to dítě naše?“ –

„Nu nu! je panečku chlap z něho jako jedle!“ –

„I pán bůh chraň! My nedáme mu děvče chudé,

a bohatá proň roste. Něco vyhledáme:

můj syn má leckde zámožné své známé.“ –

„Toť ovšem jiná!“ dí pan učitel a šňupá

svůj palec zvolna zdvihaje, kde na hromádce

prach vonný nesl, šňupnuv si pak blaze supá

a ruce složiv na hůl, kterou vetkl v zemi,

tak rozmlouval: „I je to, babičko má, práce,

než rod se opatří. Vy ovšem dobře máte,

že nevěstu mu zámožnou, rod dobrý, starý

zas hledáte – tak slušno vaše na stavení,

neb v knihách paměť je na plémě kolikáté

a předky veliké, již rozličnými sváry

a času bouřemi své velké potratili jmění.

Však ve vsi ledacos též staří lidé vědí.

Nu, vnuk váš po otcích když také ducha zdědí,

vždy bude zemanem a ve vsi prvním slouti.“

„O pane učiteli, ten nás nezarmoutí,

ten se nám zachová. Jen to mne mrzí vždycky,

že s holubářem Podholou má stálé spolky.

A člověk ten, mi věřte, není z čistých rodů.

Je silný jako zvěř, až cit uráží lidský,

tak jaksi ošklivo. A co z té jeho holky –

ať bůh mi odpustí“ – a při tom hledla stranou –

„že pravdu dím, sám černý vykukuje trochu.

Vždyť se to ani, věřte, pravou lidskou pannou

mně nechce zdáť. Znám dávno ji, už od malička:

to jednou vám, kde zříte Matky boží sochu,

jdu na večer – a hrůza! – S podstavce zřím vláti

šat ženský; tvora zřím, jenž božské Matky líčka –

jsou leskle zlacená – tak líbal náruživě,

že zázrak čekala jsem: polibek že vrátí

líc svatá kamenná, neb spíš, že poodstrčí

ji boží Matka, že ji líbala snad lživě.

A jistě stalo se. Neb pojednou vám slítla

a nebylo jí tu. Jdu, zřím, tam jak se krčí

na stupeň sochy. Kříž jsem dělala a chytla

už, myslíc, třeba raracha. V tom plakať slechnu.

Kdo jsi to? volám. Odhrnu jí šátek s hlavy

a oddechnu: To Eva! Rarach! Jak mne zlekal!

I vyhnala jsem ji a vyplísnila všechnu. –

Plod padl nedaleko stromu, jak se praví.

Kdož ví, zkud přinesl ji. Cizí vody nekal,

však nic v tom rodě čistého již nezdá se mi.“ –

Pan učitel však vážně v pravo sklonil hlavu

a z prava v levo, z těžka zabořil hůl v zemi:

„Jsou, zlatá babičko, sic lidé divných mravů

i holubář i Eva. Proto, že se neví,

ký původ mají lidský – přišli od hor kdysi –

však nelze odsoudiť. V nich přec jen duše boží,

a kdož pak ví, kým pán bůh svoji slávu množí.

A jak pak dlouho jsou již tady usazeni?“

pan učitel dí dále. „Sám již nevzpomínám.“ –

„Jak dlouho? Bože můj, půl tuctu let to není;

když Jaroušek náš počal za ruchadlem chodiť.

Tenkrát kdys podvečer, že nemohl již jinam

se vydať pro tmu, přišel na nocleh k nám v statek,

na zádech posadu měl plnou holoubátek.

To pro Jarouška bylo pravým potěšením,

a když mu holubář dvě holubičky bílé

z nich daroval, pak mysl měl jen na holuby,

a víc než maštele teď zaměstnáním denním

mu byli ptáci. Holubář tu zůstal v díle,

nám štípal pařezy, ač nevrlý byl, hrubý

a stále bručavý a nerad viděl lidí.

A dcerka, co s ním přišla, pásla u nás husy –

to víte, na statku že každý dělať musí.

On dělal za čtyři. Jak bůh tak všechno řídí:

ví sám bůh, odkud je – pak přišel za pastuchu

po starém ovčáku.“ – V tom zmlkla, neboť k uchu

jí kroky zazněly, i kývla učiteli.

„Vlk za humny!“ on pravil, „o němž řeč jsme měli.“

Tož mlčky hleděli, jak podál s břehu hrudy

se dolů sypaly, a za nimi se tiše

muž plížil veliký, jenž poblíž hovor slyše

půl těla shýbnul k předu, sevřel k sobě údy

a nohu pozdržel vždy, než ji spustil k zemi.

A za ním druhé nohy jeho šlépějemi

se bosé zjevily, jež objaly vždy kámen,

jak našláply, a zvolna na jev z hustých křoví

se noří celý cikán – seno s pytlem s ramen,

jejž rukou druhou nadlehčuje zádům hoví.

Ti sotva pod břeh slezli, když tam všechny husy

křik hrozný vedouce, jak někdy u nich bývá,

že těžká křídla svá též do povznesu zkusí,

hus řekla huse – zavířili a se vznesli

ti ptáci bílí, velcí, oblouk v letu kreslí,

a s křikem těžkou perutí z nich každý kývá.

I spráskla ruce babička a darmo křičí.

Tož kývla ukazujíc panu učiteli

k těm dvěma níž: „Kam ti, tam všechen pokoj ničí.“

I běží lajíc husám, které padly do vsi.

Však Podhola se smál, ta její slova slyše:

„I to já, babičko, mám z pekel ze zahrádky

tu mocnou bylinku, tož lucipera vousy,

jež plaší housata.“ Smích dusil v sobě tiše,

co řekne, poslouchal. Leč babička jen zpátky

se obrátivši řekla: „Fuj, to pěkná jste mi chasa!“ –

„Nu,“ pravil Podhola, „jak babička se kasá!

A je to rozum, ne-li, pane učiteli?

Kdo za to může jen, že uletly jí husy?

I, chudý člověk opravdu již od každého zkusí.“

Pan učitel však zraků, které v zemi lpěly,

vstříc k němu neobrátil, ale holou bradu

si na hůl podepřel, kde rukama ji třímal,

v svém srdci laskavém on s lidí hříchy snímal.

A jak by nemohl v té dumě nalézť radu,

on vzpřímil se a hůl v zem opět vbodl rázně

a vzdychnuv: „Inu tak!“ jde dále užit prázdně,

tu travku uškubne tam zdvihne kvítek svadlý.

Leč okem zkoumavým se ob čas, v čele mráčky,

podívá za muži, jaké to divné táčky.

Tam Podhola, když marně ukrýval se lidem,

s cikánem v hovoru, naň obořil se zprudka:

„Jsi šibal prolhaný, a ruka má mě nutká,

bych nedal ti tak zlehka odejíti s klidem.“ –

„Chraň pán bůh, tatínku,“ děl cikán kučeravý

a snědé čelo vraštil, že vlas s jeho hlavy

se nad oči vždy stáhnul. „To se raděj vyhnu,

co bych se pálil, hleďme! Nedáte kus sena,

ni krajíček – nu tatínku, to není vaše žena,

dál půjdu, dál, až pravého snad stihnu.“ –

„Stůj, černý, promluv přec, a jaké že má vlasy?“ –

„Má skoro vybledlé, jak na horách jen mají.

I je to, tatínku! A řekla vaší ženou

že byla nehodnou již před dávnými časy;

zná vaše holuby a řekla, tady v kraji

jak po nich najdem vás. Nu, jednu naměřenou

mi dáte ovsa, pantatínku, pro koníka.

Co ženě pošlete, já donesu! Vždyť chudák říká,

jen kousek chleba od vás! Máte na dvorečku

otýpek z roští kupu, na zápal nám dáte –

my dali jsme jí také, když k nám přišla slába,

i z rožně dostala, když na ohni jsme pekli.

Vy tolik na dvorku hus, slepic, všeho máte.

Teď chudák nemůže, ač tolik naše bába

jí dala koření, a sami jsme se svlekli,

jí dali na tělo – neb leží, nechoďte k ní ani,

nic není hezká, ošklivá, jen pošlete jí,

snad hlady umírá. Nu, a to dítě její?

Jen tu chce viděť jednou. – Nevoďte jí nikam

a dcery nermuťte. Vše vyřídím, jak říkám,

a všechno donesu.“ Tak cikán vedl svoji;

však holubář si povzdechnul a hlavou v nepokoji

hnul, čelo zamračiv: „Teď, nejsi-li jen šibal

a cikán prolhaný, hned pověz mi, kde leží,

však to mi pověděti půjde tobě stěží,

lež mluvíš-li.“ A cikán pro pytel se shýbal

řka potutelně zas: „Jen dejte, pantatínku,

já povím víc, jen dejte!“ – „Kde bych vzal co pro tě?“

dí nevrle mu Podhola. „Mám prázdné ruce.“ –

„I hezky, pantáto, za přítmí jetelinku

neb sena pírek několik, kůl shnilý v plotě

zaberte na cestě!“ Tak pravil černý svůdce

přes rámě přehodiv, co zdvíhal, skrčen tíhnul

a Podhola jsa sám zřel, kudy by se vyhnul,

by lidí nepotkal, neb doléhal mu k uchu

křik jakýs od studánky – bál se toho ruchu.

Tam pro vodu šli ženci, s nimi chasa jiná

blíž ke studánce, v břehu jež se v křoví skrývá

a v listech koření. Tam ptáček hnízdo mívá,

ten ptáček linduška, jenž chodce upomíná,

by šli, se napili. On sám jsa zpívá vždycky,

však ihned šustne křovím zaslechna krok lidský.

Tam pospíchali s polí, ana právě žena

jak uhel učerněna, v trávě rozložena

džber líně spouštěla ve zřídlo skryté v chladu,

co její děcka dvě, jak polní kvítí nahá,

svých ruček pohyb shlížela tom na zrcadle

čirého pramene, kam jako do pokladu

z nich jedno ke dnu až svou nahou ručkou sahá

po lesklých křemenech, jež jako hvězdy spadlé

se v duze lesknou průsvitné. To podívání

teď měli ženci žízniví. Hned s polí se vše shání,

i ze vsi na hluk přiběhli. Hněv pojal všecky.

I bylo lání, povyk, hlomoz a křik dětský,

a žena zcuchaná, již lidé potepali,

se hnala s kvílením a ku pomoci zvala,

když tmavé sestry své již blízko uhlídala,

kde kupa plátěných se vypínala stanů

a z nich se tu a tam zrak ukazoval smělý.

Též leckde ohně, z kterých kouř se v jednu stranu

po zemi koulel, pod kotly se chvějně rděly.

Blíž koník hubeňoučký přivázán byl k stromu,

a loutal stébla slámy, hryzal trávu k tomu,

a prostřed umouněné, polonahé ženy

se líně ploužily, a muži leckde spali.

Však mezi nimi běhal vepřík ochočený

a nemotorné hříbě, s nímž si děti hrály.

I povstal muž, jenž spal, a rozhlednuv se k předu

zas povalil se mlčky pod hlavu dav ruce.

Pak vyskočily cikánky a jejich děti

a na nohou hned všecko, tak as ku pohledu,

jak vosí hnízdo jest, když podráždí je prudce

hůl pasáka, jenž prchne, vosy za ním letí.

Křik povstal náramný, neb ta, co od studánky

ji zahnali, teď vzdorně obrátila kroky,

vlas pocuchaný majíc, kterým hrály vánky,

i rozhalená ňádra, podepřené boky,

že bylo nevolno i stydno stoupiť blíže.

A proto podál všichni hněvně postanuli

a takou řečí sobě vespol oddechnuli:

„Vždyť říkám to již dávno,“ kmotr Vychna míní,

„vy chcete hlídať je, by vám snad neutekli!

Měl pravdu Podhola; hle, vidíte to nyní.

Nač ještě hlídat je? By naposledy svlekli

snad kabát hlídači? Teď, hleďte, ve studánce

své ruce noří a své myjou umazance,

my nabírať pak máme černé po nich splaky!

Však beztoho nám s vodou za suchých dnů trudně,

když voda vsákne v zem a vysýchají studně.

Vyžeňte ihned pryč, kde tady cikán jaký.“

Pak ten i onen děl: „Z té studánky již věru

pít nechci za život, ač vodu odtud beru.“

A dušoval se pěstí. Také druzí řekli:

„Pít nemůžeme z ní a bychom třeba lekli,

leč vodu vylejem a chvojím vyčistíme.“

Tož pro nádoby poslali a vylévali

při hluku velikém. Ne jako za podletí,

když panny čisté jen jdou ze vsi, která dříme

za svitu měsíce a hvězd, by poctu vzdaly

studánkám, pramenům, když písněmi je světí

zbožnými, snivými, pak vyčistí je do dna

a modlí se, by studánka zas byla plodná.

V noc tichou pohlížejí, ukazují sobě

porůzná světélka, jak která kterým milá;

i stojí na stráži až k samé jitřní době,

kdy slunce vítají a myjí líce bílá

si rosou perlovou. – Dnes samí jsou to muži,

však místo zpěvu lají, neb si smíchy tropí.

Tak vylili až na dno vodu do kaluži

a rozblátili zem, v níž zbyly velké stopy

jich různých kročejů. Pak ve hromadu

se skupili a šeptem tajně brali radu,

jak udělať, by tam ti neskvrnili znovu

jim studánky. Tož opět soused mluvil Vychna

výš bradu házeje vždy jak se dostal k slovu,

jak hodiť by je chtěl i s bradou na hromadu;

hned kolem něho blíž se skupil zástup tichna,

an takto děl, v zad ruce, k předu hodiv bradu:

“Tak uděláme, braši! Tak, tak! Vyhnať, jářku.

A za nimi, a hnáť, nepřestať u mezníků,

až za ves druhou hnáť! A nevšímať si nářku.

I bude ovšem rámusu a bude křiku.

Jen hnáť je, jen je hnáť!“ Tak vyhazoval slova

a kasal se ven z tlupy pěstí hroze v dáli,

i drže velkou dýmku. A hluk začal znova:

„Pryč, vyženem je pryč!“ tak jedni, co tu stáli,

mu svědčili. Však hnedle rozum obrátili,

když mluvil starosta: „I je to, moji milí,

jen říci: vyhnať je! když nemůžeme zkrátka.

Tu stojí zákon – dost! a přestávají řeči.

Ať přidrží se k práci, bylo nalezeno,

a proto pracovať. Tu marná každá hádka.“

Hned zase mnozí jeho moudré radě svědči,

a ten neb onen s chválou volá jeho jmeno.

Však Vychna s úsměvem tu rámě po rameni

střídavě pokrčil a rukou tleskl v botu,

již s nohou nadzdvihl: „Co tady o zákonu?

Tu zákon přestává, kde pomoc jiná není;

a jaký s nimi proces? Hnáť je na robotu?

To by nám přišli vhod! Leností na záhonu

by padli, věřte mi! Jen s nimi za mezníky,

a utekou-li sami, pánu bohu díky!“ –

„Vy chcete přes zákon, a tomu nedovolím.

Jak bylo určeno, hned zítra půjdou k polím!“

Tak starosta jej káral. Bylo dosti křiku –

až náhle utichli; neb kdosi nad průhonem

se za cikánkou hnal, jež sukně vykasané,

jak s větrem o závod se pouští za povyku,

a rychle nohy střídala, šat jen se míhal.

Tu s břehu sklouzne, trávy chytne se a vstane,

a za ní udýchán ten, co ji v pole stíhal,

jak o vzduch by se opíral, tak lokty v práci

a stejně střídá s nohami. To uviděli

ti, co šli od studánky, a z nich rukou kdosi

tam ukazoval všem, jak za ženskou se ztrácí

cos běžíc brázdami, co za psíka hned měli.

Však ten, co ukázal jim, tak se zahonosí:

„I pokoj dejte mi! To vepřík, pušík její,

je ochočen jak pes a běhá za cikány.

A ten, co honí je, no, čiperný je synek.

Zas krádež nová, krádež!“ – Všichni pohlížejí

a vzkřiknou pojednou, neb přese všechny lány

kdos ženské nadběhl, ji lapil, z šatů, z plínek

jí vyndal slepici s hřebínkem, chocholatou

a ve vzduch vyhodil. A slepička v tom strachu

jak před jestřábem prchá, brázdy se jí matou,

v nichž mizí, vyniká jak koroptev a křičí,

jak snésti měla by. Tu lidé: „Drž ji, brachu!

Toť Jáchym ze statku, jen hleďte! Dobře dělá!“

I viděli, jak hnal ji, ona se však příčí

a nechce od něho. On obrátí se na ni,

i ona stane; popojde, hned i ta smělá

se za ním dá. Tož stane k ní jí hroze dlaní

a běží kvapem ke koním, jež na úhoře

tam popásal; však za ním, než se nadál čeho,

tu byla cikánka a stojíc vedle něho,

an o kobylu opřen v její bok se boře

stál pohrdlivě hledě na tu černou stvůru,

jež prve věštila mu trud a noční můru.

Ta úlisně jak had a s ušklebeným pyskem

se před ním vrtěla, hned plašila mu koně

a jinak škádlila, se kryjíc za křoviskem

a volajíc naň „kuku“, hned zas na záhoně

hrsť květin urvala a přivoněť mu dala,

ač odpuzoval stále o bok opřen koni,

však smál se v duchu rád jsa, když ho ke hrám zvala.

A při té hře ten vepřík ochočený, malý

ryl chutě do drnu, v němž polní kvítí voní

a chrouněl rýpaje k těm dvěma sám jsa třetí.

Tak viděli, co do vsi tam se ubírali,

i spráskli ruce divem: „Co už neviděti!

Tam hleďte, Jáchym šelma na humenci pase.“

V tom spatřili, jak prchla s halenou mu kmitem

cikánka v obilí. Hned zmizel Jáchym za ní,

že z dálky viděť jen, jak časem pozdvihla se,

jak přímo z půdy vzrostlá, koňská hlava žitem

na šíji vysoké, zas spadla do obilí.

Tu však dvě postavy, jež divákům se kryly,

nad klasy vynikly. Hle, cikánka ta tmavá

již vyhoupla se na kůň, po úhoře cválá,

a za ní čeledín, až se mu třásla hlava,

ji honil, proklínal; a cikánka se smála

a přes pole se dala, přese všechny meze,

pak s koně skočila, jej švihnouc hnala zpátky.

A Jáchym pomaten, pln hněvu, v strachu věze,

by nikdo neviděl, jal koně za oprátky.

To tedy viděli ti, co šli od studánky

a zasmáli se rádi jdouce do vsi zvolna,

ač do jednoho všechny hnětla starost spolná;

neb již se stmívalo, a podvečerní vánky

šustily obilím. A kdo je v noci jistý,

když jsou tu cikáni; neb v poli nejsou vrata,

jež by se zavřela. Tam žito posekané,

tam nové brambory, chřást řípy velkolistý,

i hrušeň na mezi, jež plody do kulata

okrouhlé zplodila – co se vším tím se stane,

teď vesničany trudí. Každý spěchá tedy,

by povečeřet šel a černé neposedy

pak hlídal pilně přes noc, políčko své chráně.

Sám Vejvodič též zůstal v polích do večera,

než Jáchym s Jarošem se kvapně navečeří

a vystřídají ho. Modlí se Anděl Páně

a zadumán se dívá do modrého šera,

v němž tichne denní trud. Pták cvrliká jen v keři,

a kdesi v dálce troubí první hlídač v poli.

Tma padá s východu a tiché stíny do vsi

se kradou za humny – sny, které soumrak trousí.

Však nad tím rovným krajem až přes hory, doly

průhledná obloha se klene, okno boží,

jímž viděť do nebe. Tam plno třpytu, lesku,

však náhle potají, než zvědí na nebesku,

se plouží od země tlum tmavý, jenž se množí,

čím výše vystoupí, jak zástup černých hostí

vyrostlý z obzoru, jenž hvězdy krade s nebe.

To oblaky jsou noční, plují do věčnosti.

Z nich na srp měsíce obláček naběh’ z dáli,

v něj měsíc uschovav se, hvězdičky kol sebe

chtěl strašiť, hvězdy však jej poznavše se smály.

Tož Vejvodič tam hlídal řípu, makovice,

A sotva chvilku stál a dumal o stodole,

zda letos postačí, kdos vedle jeho pole

s otýpkou na zádech se bral. Tma bylo sice,

však poznal Vejvodič, že z cikánů to žádný,

ač k jejich stanům tíhnul. Kročej velký, pádný

a záda široká hned byla podezřelá

sedláku na pohled, však nechal jíť ho dále,

ač stopoval ho tajně, až mu zmizel zcela

tam u bud cikánských. Tož statkář blíže kročil

a sedl na mezník, zrak přísný maje stále

v to místo upřený, kam zmizeti ho zočil.

Dost dlouho hlídal tak. Až trhnul sebou dolů,

neb spatřil postavu, jež zpět se brala tudy,

kde seděl Vejvodič. Když blízko byli spolu,

tu zarazil se muž a škubnuv všemi údy

hned stranou zabočil a po vedlejší mezi

se pustil zrychleně. I Vejvodič v tom směru

mu nadeběhl hned. Muž cizí v úzkých vězí

a neví kudy kam. „Stůj!“ zakřikl ho prudce

již blízko Vejvodič a poznal dobře v šeru

před sebou Podholu. „Kde byl jste, holubáři?“ –

„I byl jsem kdesi,“ temně pravil protichůdce. –

„Jen zvolna, nespěchejte; byl jste u cikánů!“ –

„Byl, nebyl, co je víc,“ děl onen s vážnou tváří. –

„Však zanášel jste seno do těch jejich stanů.“ –

„Však z mého bylo to.“ A Podhola již chvatně

chtěl dále ku předu, když Vejvodič naň křikne:

„Když k službě obecní jsme volali vás, jářku,

těch hlídať cikánů, vy odbyl jste nás špatně.

I jak pak hlídať jich, když proti nám se spikne

sám nose cikánům. Vy nejste pro přetvářku!“ –

„Což tolik, statkáři, vám na srdci to leží,

jak já si počínám?“ – „A službu ztratíte-li,

jíž nejste hoden už?“ – „Vy spasíte mne s těží.“ –

„Ne, chrániť nechci vás! Jen jednou jsem si škodil,

dnes bych vás podruhé do obce nedohodil.“ –

„Nu uděláte dobře, když se opravíte;

co dal jste, vezměte.“ – “Však stane se, jak díte!“

S takou se rozešli. Pln hněvu a pln žalu

šel do vsi Podhola. Nic nedbal, koho potká,

neb rozrušen byl tak, že chvěl se v každém svalu.

Jda těsně při plotě, by zachytil se v chůzi,

jak omráčen tu stane: cikánka se krotká

pozdvihla za plotem, kde s Evou hovořila,

a drze dívala se na něj, jak pln hrůzy

svým očím nevěřil, s kým dcera jeho byla.

„Co máte spolu tady?“ obořil se na ně. –

„Už, pantatínku, nic! My jsme už vyjednaly.“

Tak volá cikánka a plný klín si halí

i prchá přes ploty. – Tož po otcově straně

šla Eva zmatena a rozčilena celá.

„Mluv, co jsi měla s ní!“ Zas otec počal přísně.

„Zač nesla plný klín?“ Však Eva oněměla

a jenom povzdechem si ulevila z tísně:

„Ach, tatínku, mám něco na srdci jak kámen.“

Tu otec zarazil jsa překvapením zmámen.

„Těžké-li srdce máš a něco-li tě tísní,

před spaním modli se, a všechno se ti vysní.“

Šli mlčky, utichli, a žádný ani zmínky,

když shledli, ve škole že okno otevřeno,

a v něm pan učitel dva učně, své dva synky

po boku maje, vykládá jim každé hvězdy jméno

a mluví o nebi, kde sídlí s andělíčky

jich matka, jež se odebrala nad hvězdičky.

„Můj tatínku!“ tak Eva vzdychla v slzách celá.

„A kdy přec matka má svět opustila asi?

Vždy říkáte, že dávno, a já neviděla

ni hrobu jejího.“ A Eva povzdychla si,

když otec mlčel dál a náhle přidal kroku.

„Tatínku!“ vypukla, „ach, povězte mi přece!

Prý žije maminka! – Či lež to?“ dcera vece

a na údech se chvějíc slzy tiskla v oku.

Tu otec Podhola, kam nohu dal, tam stanul,

rty otevřely se, a chmurný zrak mu planul,

i chvěla se mu ruka, kterou držel dceru.

Však pojednou se vzchopil: „Pojď již odestlávat,

je krátká teď už noc a musíš časně vstávať.“

A rozkročív se dlouze s dcerou zmizel v šeru.